Marek Herman: Ani ti největší sígři nezlobí, když přijde do školy život
Rozdělovali jsme v nadačním fondu peníze a už nás nebavilo to nekonečné zjišťování „potřeb cílových skupin“ a „velmi podrobné analýzy“. Vybraným školám jsme prostě dali 50 000 korun a řekli: udělejte s nimi něco smysluplného. Nebudeme po vás chtít vyplňování žádných formulářů, máme už plné zuby toho nekonečného papírování. Prostě jsme si vás vybrali, protože jste dobří a důvěřujeme vám. A vy dělejte, co umíte. Za půl roku se znovu sejdeme a vy nám jenom povyprávíte, co jste udělali a jak to dopadlo. Už jenom ty obličeje učitelů u „vyhlašování grantů“ stály za to. A to jako opravdu nebudeme o nic složitě žádat? Ne. A potom fakt nebudeme nic vyplňovat? Ne. Nebudete. To není možné. Je to možné. Můžeme aspoň něco podepsat? Ne. Tady máte peníze a jeďte domů. Tak jeli a vymýšleli a dělali.
Musím napsat, že někomu se to povedlo víc, někomu míň, dvě školy to úplně zazdily.
Ale pak tam byla jedna náchodská škola. Původně jsme je nechtěli vůbec vzít, protože to byla základka a my jsme peníze rozdělovali jen středním školám. Jenže tam měli paní ředitelku. A to rozhodlo. Vzali jsme je. A dobře jsme udělali. V Náchodě totiž vymysleli, že udělají masopust. Masopust? Vy jste udělali masopust? Ale to je přece hodování. To byste museli mít zabíjačku? No však my jsme taky měli zabíjačku. Kde? Ve škole? Jo. Ale to byste tam museli mít i prase?! No, však my jsme měli prase. Počkejte vy jste fakt měli ve škole živé prase?
Jo!
A pak už jen vyprávěla a svítily ji u toho oči. Jak koupili pašíka a pak sehnali pana řezníka, který přivezl řeznické zástěry a nože a osmáci a deváťáci fakt zabíjeli prase a pak ho věšeli na trojnožku a pak mu obrovským nožem rozřízli břicho a vyvalily se na ně teplá střeva a kouřilo se z nich a smrdělo to a všude bylo krve… jak z prasete. Kluci byli nadšení a porcovali maso a dělali prejt a krájeli špeky na sádlo. A holky chytaly krev, vařily maso a zadělávaly na buchty a na koláče. A tak nějak to všechno přirozeně cvrkalo a plynulo. A víte co?
Ani ti největší sígři nezlobili, to jsme nechápali. A k večeru, když jsme udělali, co jsme mohli, ty naše děcka nabalily balíčky a šli jsme s výslužkou po sousedech kolem školy. A chodili jsme od domu k domu a kolegyně, co učí hudebku, s děckama zpívala a hrálo se na kytary, lidi nevěřili, co se to děje, někteří vyšli před baráky a někteří se opatrně na chvilku přidali k nám. A dospělí, které jsem před týdnem ani neznala se najednou na mě smějí a zdravíme se přes ulici. Dobrýýýýý den. Dobrýýýý.
Paní ředitelko a víte, proč ani ti největší sígři nezlobili? Protože jste jim konečně ve škole ukázali reálný život. Tak to já jim ho ukážu ještě dvakrát, smála se. Jak to? My jsme totiž utratili jenom dvacet tisíc.
Z toho plyne poučení, milá prasátka: užívejte každý den, protože nikdy nevíte, kdy z vás naše děti hromadně začnou dělat jitrnice!
A teď zpátky na zem: prasátka, nebojte se nic, v českých školách se ještě pořád nic podstatného nezměnilo, žádné masopusty nebudou, máme radši klasiku, takže hybaj ke knížkám: a z jakých částí se skládá prase domácí, děti? Za prvé, za druhé a pěkně popořadě… A vy sígři tam vzadu, na vás si ještě posvítím!!!
dobrýýýýý deeen
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
