Marek Herman: Opravdu chcete udělat ze svého dítěte tečku na displeji?

• malý ne a ne usnout, už se nám to protahuje každý večer na hodinu a půl
• malá se nechce o nic podělit
• strašně se najednou zničehonic zhoršila ve škole

Takže klasické potíže, které přináší běžný rodinný život. Ale pak se objevila zvláštní otázka: malá půjde za rok do školy, chtěla jsem se vás zeptat, kdy si ji mám napojit na svůj mobil? Chvilku jsem nechápal, ale nakonec jsme si to ujasnili: paní chtěla vědět, kdy je nejlepší aktivovat tu službu, kdy má vaše dítě u sebe mobil a vy na displeji svého mobilu v každém okamžiku vidíte on-line, kde zrovna je. Taková ta pohybující se barevná tečka. Odešla ze školy pik, pik, pik. Teď jde přes náměstí pik, pik, pik. A pak podél řeky domů pik, pik, pik. Už je doma: nikam nesešla, stejná trasa, stejný čas jako každý den.

Zeptal jsem se, k čemu by to mělo být dobré, i když bylo jasné, co máma odpoví. Ale chtěl jsem, aby to řekla nahlas. A řekla: já se o ni bojím, aby se jí nic nestalo. Tak jsem se zeptal dál:

„Už se někdy ve vašem městečku za posledních 100 let nějaké malé pětileté holčičce něco stalo?“

Ne, asi ne.

Pak byla chvilku pauza a následovala ani ne věta, ale spíše takový výdech: no ale co kdyby… Rozumíte mi?

Ano, rozumím.

Snažil jsem se jí vysvětlit, že se všichni bojíme o svoje děti. A že strach je zdravý, protože nás chrání. Jenom ho nesmí být moc. Protože pak už nepomáhá, ale ochromuje. A taky, že dnešním dětem v mozku zakrňují tzv. „rozhodovací centra“. Protože mají tak nalinkovaný život, že je nepotřebují. Že jsme dětem v dobré víře vybudovali skoro až „ghetta bezpečnosti“. Že se nám objevují tzv. hyper-protektivní mámy: aby se proboha svatého tomu našemu miláčkovi náhodou něco nestalo!!!

A že my za našeho dětství jsme chodili každý den lítat ven. A že jsem měl v hlavě jen tři příkazy: dej na sebe pozor, chovej se slušně a do tmy ať jsi doma. Netrápil nás pitný režim. Ani vybitý mobil. Ani jestli pověsíme selfí na fejs. Dělali jsme vylomeniny a bylo to OPOJNÉ. Paní poslouchala a nedůvěřivě se na mě dívala jako na toho klasického týpka, co zamrznul v minulém století a s nostalgií na tu dobu vzpomíná. Ale dneska je to přece už jinak! Svět je tak nebezpečný! Děti se unášejí a znásilňují a svět je plný podivných existencí. Je toho plná televize! Přece.

Tak jsem to ještě zkusil z jiné strany: s nástupem do školy se dítě potřebuje oddělit od mámy. První oddělení porod. Druhé oddělení období vzdoru. Třetí oddělení nástup do školy. Fakt důležité. Dítě se potřebuje naučit, jak si bez mámy a mimo domov poradit ve vnějším světě. A že k tomu malý prťous potřebuje SYTIT DŮVĚROU. Neboli jsi šikula, zvládneš to. A ŽE SE PSÍM OBOJKEM NA KRKU MU TO PŮJDE MNOHEM HŮŘ. Výsledkem byl jen další nedůvěřivý pohled. Myslím, že jsem ji nepřesvědčil. Vlastně byla trochu zklamaná, protože pořád neví, kdy by měla tu aplikaci aktivovat.

Co myslíte vy?

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.