Marie Gottfriedová: Zakažme si dohánění učiva, nesrovnávejme děti. Potřebujeme teď především být spolu

Máme v zásadě dvě možnosti. Buď se ještě nějaký čas budeme marně snažit onu puklinu lepit, bude nás to stát spoustu sil a energie a budeme vyčerpaní marností svého počínání. Nebo se do té temné průrvy zpříma podíváme, uznáme, že tento masiv už nikdy nemůže být pevný a nosný, a začneme budovat něco nového.

Rozhodnutí je na každém učiteli, stejně tak hledání konkrétní podoby jeho realizace. Jako odrazový můstek pro odvážné architekty smysluplných škol přináším tyto náměty:

Zakažme si „dohánění učiva”. Vezměme vážně fakt, že více než rok žijeme jinak. Máme jiné priority, tíží nás jiný druh starostí, prožíváme mnoho nového a vyrovnáváme se s tím. Pokud má být škola součástí našeho života, pak musí všechno to, co my i naše děti prožíváme, reflektovat. Je tedy naprosto v pořádku, že naše tematické plány nejsou v tuto chvíli aktuální. Tak jako nikdo rozumný neočekává, že vlak, který vykolejí, dodrží jízdní řád. V žádném případě se nepouštějme do zběsilého závodu s časem. Zařaďme do denního rozvrhu školních činností prostor pro „společné bytí” (ranní kruh s vyprávěním nebo četbou nás všechny posílí, zklidní a otevře dalším činnostem). Vytvořme dětem každý den prostor pro vlastní volbu činností (vymezme čas, o němž mohou samy rozhodnout, jak a čím ho naplní – ať už si budou procvičovat čtení, kreslit si nebo si povídat se spolužáky, důležité je, že jim umožníme dělat to, co chtějí a potřebují).

Pro první dny si vytvořme rozvrh hodin a činností spolu s dětmi. Ptejme se jich, čemu chtějí věnovat čas a naslouchejme jim. Čas a prostor pro společnou hru, povídání, hraní divadla nebo čtení pohádek je dobře vynaloženou investicí. Být spolu – to je to, co nyní potřebujeme ze všeho nejvíc. Číst a psát se naučíme o to rychleji, o co dříve se lidsky ukotvíme. A toto ukotvení potřebuje čas – nelze ho opomenout a nikterak ošidit.

Nesrovnávejme děti. Jakákoli měřítka pro srovnávání dávno nejsou platná a relevantní. Víme přeci, že každé dítě je jiné, má jinou výbavu i jiný životní kontext. Nutno říct, že období pandemie tyto odlišnosti zásadně vyostřilo. Dělejme jinou věc. Povzbuzujme! Nemusíme vymýšlet nic složitého. Jde jen o to, uvidět v každém dítěti to, co si zaslouží uznání a nepropásnout pravou chvíli – povzbudivě mrknout, uznale poklepat na rameno, usmát se, pronést vlídné slovo. Prostě vyslat jakýkoli signál, který bude pro děti ujištěním, že jsme s nimi, že v ně věříme a mohou počítat s naší podporou. 

Věnujme dětem svoji pozornost. A tím nemyslím pozornost věnovanou celé třídě, ale konkrétnímu dítěti. Bez skrupulí opusťme všechny vzdělávací plány, které jsme ještě na začátku školního roku chtěli naplnit, ale jeden jediný limit si stanovme. Každý den věnujme každému dítěti chvíli, která bude patřit výhradně jemu. Může to být chvíle kratičká, přesto však bude výsostná. Bude to chvíle mezi jedním učitelem a jedním žákem. Chvíle, v níž každé dítě může zakusit něco velmi podstatného – že je jedinečné, že na něm záleží, že si může věřit, protože je tu někdo, kdo věří v něho.

V následujícím období nepůjde o to, co speciálního vymyslíme pro „první” školní den, nepůjde tolik o to, jaké konkrétní výukové metody zvolíme a jak pojmeme organizaci výuky, nepůjde o učivo a už vůbec ne o sběr podkladů pro hodnocení žáků. Nepůjde o svrchník – tedy o to, co je na první pohled vidět.

Půjde zejména o pedagogickou moudrost, která se opírá o hodnoty a postoje. Půjde o to být spolu, znovu navázat živý vztah, budovat důvěru a podporovat. Půjde o to zjistit, kde které dítě stojí, jaký kus cesty urazilo a jak tuto svou cestu samo posuzuje a hodnotí. Půjde o to vytyčit vhodný směr další cesty a zvolit přiměřené tempo chůze. Půjde o práci dovnitř, o všechno to, co je pod svrchníkem.

A abychom toto všechno my pedagogové zvládli a mohli být dětem oporou, je třeba myslet na velmi podstatné „za prvé“: Upřeme pozornost sami na sebe. Najděme si zdroje, z nichž můžeme čerpat sílu a radost. Naučme se odpočívat a pustit školu z hlavy. Dovolme si nebýt vždy dokonalí, ale mějme v sobě klid. Preciznost nahraďme vnímavostí a kreativitou. Odřízněme od svých nohou kouli v podobě mylného přesvědčení, že „musíme žáky naučit“. Namísto toho přijměme zodpovědnost za podmínky a atmosféru podporující učení. Mějme na paměti, že všechnu naši vnitřní pohodu či nepohodu naše děti zrcadlí. Máme vůči nim především jednu povinnost – být v klidu, v harmonii sami se sebou, být autentičtí a být s nimi a pro ně rádi.

Marie Gottfriedová je od roku 2005 ředitelkou základní školy v Trmicích u Ústí nad Labem. V roce 2015 dostala ocenění Roma Spirit za vzdělávání Romů a Cenu Alice Masarykové za úspěšnou realizaci inkluzivního vzdělávání. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.