Martina Štychová: Když já chci udělat rodičům radost, říkají děti při odchodu na víceletá gymnázia. Přínos pro společnost nevidím

Rodiče z okolí to o nás vědí, a když přijdou k zápisu, říkají – my chceme k vám, protože u vás se našemu dítěti bude dobře dařit, bude se s chutí učit, nebude zažívat zbytečný stres. Od 1. do 3. třídy se u nás neznámkuje, což rodiče také kvitují. Zkrátka první tři roky je vztah mezi naší školou a rodiči jako sluncem zalitá pohoda. Rodiče chodí na jarmarky, podporují nejrůznější výlety a komunitní akce, jsou „pro každou špatnost“.

Tři roky pohody, a konec

Jenže pak přichází čtvrtá třída, a najednou je všechno jinak. Rodiče se nás začínají s obavami v očích ptát – umí toho moje dítě dost? Neběhá pořád někde po výletech, neztrácí čas na školních akcích, když by se místo toho mohl zdokonalovat třeba ve větném rozboru? Nebylo by užitečnější, kdyby se děti raději zaměřovaly na akademickou stránku vzdělávání? Legrace už si přece užily dost, teď přišel čas na skutečné učení!

Nemusíme být zrovna jasnovidci, aby nám došlo, co je za touto změnou. Blíží se přijímačky na osmileté gymnázium, a rodiče jsou nervózní, že se jejich dítě nedostane. Najednou začnou mít pocit, že hlavním úkolem školy není vytvářet otevřenou komunitu, v níž děti rostou harmonicky po intelektuální i osobnostní stránce, nýbrž připravit je na testy, které pro některé z nich budou vstupenkou k „lepšímu vzdělání“.

Proč uvozovky? Já sama víceletým gymnáziím příliš nefandím – rozhodně tedy ne v podobě, v jaké u nás už léta fungují. Ano, pokud by na gymnázia skutečně odcházely výjimečné děti s vyhraněným talentem, pak bych si říkala, budiž. Ale některá gymnázia berou skoro každého, kdo podá přihlášku. Kde je potom tedy to elitní vzdělání? Z některých tříd k přijímacím zkouškám jde 18-20 dětí a velká část z nich se skutečně dostane, ale mně připadá, že skutečně studijních typů je jen zlomek, zbytek se víceméně jen nadriloval na testy.

„Chci našim udělat radost,“ říkají páťáci

Navíc se jako ředitelka základní školy musím ptát: jak k tomu přijdou běžné školy? Není to fér. Po nás se chce maximální inkluze. Vymýšlíme, jak začlenit co nejvíc dětí do běžného vzdělávacího proudu, vytváříme individuální vzdělávací plány, sháníme asistenty, budujeme kolektiv. Na druhé straně je ale dovoleno, aby se vytvářela takováto selekce, a to za hlasitého potlesku veřejnosti, která je osmiletým gymnáziím bůhvíproč velice nakloněna. Musím říct, že nechápu, v čem spočívá přínos této situace – pro děti, pro školy, pro stát.

Naše škola se k této výzvě samozřejmě staví čelem, tím spíš, že jsme škola pouze prvostupňová, takže děti od nás stejně po pátém ročníku odcházejí. Zveme k nám do školy odborníky z pedagogicko-psychologické poradny, kteří u dětí provádějí testy studijních předpokladů a jejich výsledky pak komunikují rodičům. Naši učitelé se s rodiči také potkávají a upřímně s nimi sdílejí svůj názor na to, kam by se jejich dítě mělo asi orientovat. Snažíme se s rodiči mluvit, vysvětlovat, probírat různé možnosti.

Jenže pak se stejně dozvíme, že spousta našich žáků tráví víkendy na intenzivních přípravných kurzech a přijímačkách nanečisto. Rodiče to stojí spoustu peněz, děti zase stres. Když se našich žáků ptáme, proč ten dril podstupují, často krčí rameny: „Když já chci našim udělat radost,“ říkají. A já pořád nevím – stojí to opravdu za to?

Martina Štychová je ředitelkou ZŠ Mohylová v Praze 13. Vystudovala učitelství pro I. stupeň na Pedagogické fakultě UK v Praze, Výchovné poradenství na Filosofické fakultě UK v Praze a specializační studium pro metodiky prevence na 1. lékařské fakultě UK. Už 35 let ji baví chodit každý den do školy, má ráda lidi, kteří rádi dělají svou práci, jsou pozitivní a umějí se smát. Ráda jezdí na kole a jen tak sedává na břehu rybníka.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.