Maturitu nezíská v Rakousku jen tak někdo, nemají ji ani některé učitelky, říká Češka žijící ve Vídni

Ivana Indiková žije ve Vídni od roku 2001. Vystudovaná bakterioložka pracuje ve farmaceutické společnosti, manžel virolog je výzkumníkem na Veterinární univerzitě. Obě děti navštěvují vídeňskou školu – dvanáctiletá Verunka je ve třetím ročníku osmiletého gymnázia, desetiletý Roman ve čtvrté třídě.

Maturitu nezíská jen tak někdo

Po základní škole, která trvá jen čtyři roky, jsou dvě možnosti, jak pokračovat dál. Záleží na šikovnosti dítěte a vůli rodičů. První možností je takzvaná Mittelschule, obdoba našeho druhého stupně základní školy. Tam je jediným kritériem přijetí vzdálenost od bydliště. Úroveň je různá, podle toho, kde škola sídlí. V našem okolí to zrovna není nic moc. Bydlíme v oblasti za Dunajem (ve směru od centra), která je tady považována za lehce podstandardní. Procento přistěhovalců – a tím myslím všechny, včetně nás – je vysoké a úroveň vzdělání je všelijaká.

Mittelschule trvá čtyři roky a děti z ní odchází na školu podobnou naší průmyslovce nebo obchodní akademii (ukončené maturitou) nebo na jednoletou takzvanou polytechnickou školu, díky níž ukončí povinnou devítiletou školní docházku. Z ní pak mohou jít na učiliště, čímž se tady myslí školy, které připravují mladé na konkrétní zaměstnání, ale rozptyl je široký – zaměstnanec obchodu, zdravotnická nebo pedagogická škola. Tyhle obory jsou nematuritní, takže maturitu nemají ani některé učitelky nebo zdravotní sestry. Maturita je v Rakousku docela pojem. Rozhodně není tak obvyklá jako u nás a pro většinu zaměstnání není vůbec vyžadována.

Gymnázium je extrémně náročné

Druhou cestou je osmileté gymnázium. Dostanou se tam děti s maximálně chvalitebným prospěchem (hodnotí se jen němčina a matematika). Pomáhá přítomnost sourozence na škole a blízké bydliště - dbá se na to, aby dítě mělo bezpečnou cestu do školy bez zbytečných přestupů.

Gymnázium je rozdělené na nižší a vyšší stupeň. Největší překvapení pro mě bylo, že se vůbec neudržuje kolektiv: třída se rozpadá už po druhém ročníku, kdy se obecné vzdělávání rozděluje na jazykový a matematický směr (některá gymnázia nabízí ještě geografii a ekologii) a po čtvrtém ročníku znovu – jen asi třetina dětí pokračuje na vyšší stupeň gymnázia. Ti, kteří odcházejí, pokračují stejnou cestou jako děti z Mittelschule.

Výuka je náročná, výrazně náročnější než v ČR – srovnávám to se stejně starými dětmi svých českých kamarádek. Na druhém stupni gymnázia přežijí jen ti nejvytrvalejší. Spousta žáků bojuje s nedostatečným prospěchem a téměř polovina opakuje maturitní ročník.

Kvůli gymplu jsme se doma denně učily

Pro nás bylo gymnázium jasnou volbou, především proto, že v našem okolí není žádná Mittelschule, která by měla slušnou úroveň. Na vzdálenější jsem nechtěla a platit soukromou mi přišlo zbytečné. Krom toho, učitelka Veroničin odchod na gymnázium dost podporovala.

Běžnou – ale velmi drahou – praxí je v Rakousku doučování. My ho nevyužíváme, zatím zvládám já. S Veronikou jsem se dost učila od začátku třetí třídy, hlavně němčinu. Každý den jsme trénovaly psaní, diktáty… Jinak jí šlo všechno dobře, máme štěstí, že obě naše děti jsou docela bystré. Veronika patří ve třídě k lepšímu průměru. Druhák gymnázia skončila se třemi dvojkami, teď měla jednu trojku, ale bez stresů, a to k tomu má třikrát týdně trénink. Já známky moc neřeším, děti běžně přicházejí se čtyřkami. Věřím, že Veronika bude pokračovat i na vyšší stupeň gymnázia. Zatím neví, co by chtěla dělat, ale baví ji biologie, chemie, mluvila o medicíně, tak se necháme překvapit.

S kroužky je to mizérie

V porovnání s ČR je to opravdu zoufalé, je tady toho minimum. Na gymnáziu jsou nějaké sporty, fotografování, přírodovědný kroužek, ale výběr je docela úzký. Podobné je to i s mimoškolními zájmovými kroužky. Výběr je malý a kvalita nízká – a to mluvím i z vlastní zkušenosti, když jsem chtěla chodit cvičit aerobik, zumbu nebo si zatančit. V porovnání s Brnem tu není nic.

Za lepší kvalitou se musí jezdit daleko a ceny jsou vysoké. Pokud dáte dítě na fotbal či hokej, musí trénovat minimálně 4x týdně a víkendy trávíte na zápasech. Anebo nic. Nic mezi neexistuje. My chceme, aby děti sportovaly a byly zaměstnané - pokud je to baví, ale nemáme čas je vozit každého na jiný konec Vídně a nehodláme obětovat volný rodinný čas výcviku profesionálních sportovců. Dlouho nám trvalo, než jsem našla pro Veroniku gymnastiku, která ji baví, dá se zaplatit, nemá to daleko, a přitom nemusí hladovět a trénovat každý den. Roman chodí v podobném duchu na judo.

Mobily, to je prokletí

Ve Vídni dostávají děti mobily přibližně ve třetí třídě. Na základní škole i v družině je musejí mít vypnuté. Veronika má telefon od té doby, co šla na gymnázium, aby se mi mohla hlásit, že dorazila do školy a ze školy. Stěžovala si, že spolužáci celé přestávky zírají do obrazovek. Naštěstí si toho všimla i ředitelka, a tak od loňského roku jsou telefony zakázané i na nižším stupni gymnázia. Nutné hovory nebo SMS se smí vyřizovat během třetí (nejdelší) přestávky. Tu a tam se někdo rozčiloval, ale všeobecně je tohle pravidlo přijímáno pozitivně.

Roman už má mobil taky, uprosil nás a získání mobilu ho motivovalo k tomu, že si vylepšil známky. Ale používá ho s podmínkou – lehké zhoršení ve škole a mobil musí odevzdat. Panují u nás docela přísná pravidla. Mobily leží v obýváku, hraje se jen s dovolením a pokud je všechno ostatní hotové. Průměrně děti hrají tak 3 hodiny týdně. A to víceméně jen o víkendu, nebo když se někam přesouváme autem.

Třetí díl povídání o vídeňských školách vyjde v sobotu 10. března.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.