Michaela Stránská: Domácí vzdělávání má u nás se školním učením společného jen málo

Vzdělávání u nás doma má se školním učením společného jen málo. Asi jen to, že dcera má skříňku s pracovními sešity, písankou a krabicí psacích potřeb. Pak také to, že sešity vytahuje a píše do nich. U většiny předmětů chybí pravidelnost, jen do písanky píše několik minut denně. U ostatních sešitů se o pevný režim ani nesnažím. Obvykle jsou určené pro vyšší ročníky a já nevidím smysl v tom, abychom se každé dopoledne věnovaly učivu z vyšších tříd. Kromě toho už vím, že i tímto, v podstatě nahodilým způsobem, dcera vypracuje velké množství úloh a pracovních listů. U matematiky stráví jednou za čas několik hodin. Když otevřeme moji oblíbenou učebnici zaměřenou na rozvoj čtenářských dovedností a kritického myšlení, tak projdeme texty určené na týden, častěji na dva. 

I díky tomu máme spoustu času na „neškolní“ učení. Tady bych chtěla zmínit, že já osobně nemám prozatím potřebu dělit učení na „školní“ a „neškolní“. Tyto kategorie používám jen v tomto článku, v němž se snažím odpovědět na otázku vycházející ze zkušenosti s učením, které všichni známe ze školy. 

Učení je pro mě proces, který začíná narozením (možná i o něco dříve). Přijde mi úžasné pozorovat malé děti, které jsou neustále zaměstnané něčím, co jim umožňuje dělat pokroky v pohybu, v komunikaci, v pochopení okolního světa. Do šesti let, kdy by se vlastně měly začít učit, se toho děti naučí opravdu hodně. Nezáleží na tom, jestli jde o trénink jemné motoriky při vylupování hrášku, o posouvání vlastních hranic a stanovování cílů při lezení po stromě nebo o rozvoj kreativního myšlení při vymýšlení robota na loupání brambor. 

Nedokážu oddělit čas, kdy se vzdělává dcera, od času, kdy se učím i já. Její zvídavé otázky a zájem v podstatě o všechno vedou k tomu, že často hledám různé zdroje informací. Zatím jde především o knihy a televizní dokumenty. Společně, často celá rodina, pak čteme knihy, sledujeme naučné pořady, vysvětlujeme příliš složité formulace a diskutujeme o tom, co koho zaujalo. U témat, která vyplynou z dceřina zájmu o svět, nemám ambice naučit se všechno předem a informace jí předávat. Místo toho se učíme obě a já dceři místo znalostí předávám schopnost vyhledávat relevantní zdroje a pracovat s informacemi. 

Mezi zdroji informací jsem neuvedla internet. Vím, že řada zvídavých dětí si od útlého věku vyhledává informace sama právě na internetu. U nás to tak není, dceru podle jejích vlastních slov „nebaví vysedávat u počítače, když se dá dělat tolik lepších věcí“. 

Já ale internet s dětmi využívám často. Najít odpověď na zvídavou otázku je s chytrým telefonem možné v podstatě kdekoliv. U Národního divadla, kde potřebujeme zjistit, odkud pochází zlato na jeho střeše. V lese, kde nás zaujme květina s drobnými žlutými květy a my chceme vědět její název. Ve frontě u pokladny, kde může přijít řeč na cokoliv. Opět ale nevím, jestli tyto situace zahrnout do času, který věnujeme domácímu vzdělávání. Stejně to totiž děláme i s manželem, když jsme sami, bez dětí.  

Dá se říct, že s dětmi skoro pořád o něčem mluvíme. Rozhovor je u nás asi tím nejdůležitějším vzdělávacím prostředkem. A to je další důvod, proč nedokážu spočítat čas věnovaný učení. S dcerou bych o řadě věcí mluvila, i kdyby chodila do školy. Bylo by to pak učení, nebo jen běžný rozhovor vedený ve volném čase? I když o trochu nezvyklých věcech?

Na tohle si nedokážu odpovědět. Nemám jasno ani v tom, jestli bych do času věnovaného domácímu vzdělávání měla zahrnout situace, během nichž se rozvíjí kompetence spadající do RVP. Z mého pohledu by některé z těchto věcí neměli dětem předávat pedagogové, ale rodiče. V mnoha případech pak neumím odlišit vzdělávání od výchovy. 

Zdá se, že na závěr nenapíšu nic nového. Prostě nedokážu říct, kolik času mi domácí vzdělávání zabere. Můžu jen říct, že je to něco mezi „skoro nic“ a „od rána do večera“. 

Michaela Stránská vystudovala baltistiku, před rodičovskou a covidem učila litevštinu a provázela turisty na expedicích Pobaltím. Žije ve středních Čechách. Je vdaná, má čtyřletého syna a sedmiletou nadanou dceru, kterou vzdělává doma. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.