Miroslav Hudec: Stačilo málo a jeden kluk i jeden učitel by měli jiný osud. Jiná matikářka

Zvonil telefon a ve sluchátku se ozval hlas mladého učitele z jedné sídlištní základky. Trochu s obavami jsem čekal obvyklé výtky, jak jsme zase nějakého žáčka v poradně přechválili a přecenili jeho schopnosti a že to s tím optimismem přeháníme a ať si to jdeme zkusit do třídy.

Ale dostavilo se překvapení. Žádné výtky, ale prosba o podporu.  Pan učitel byl třídní v osmičce nebo devítce a někdy v pololetí do jeho třídy připutoval mládenec, který už prošel několika školami na okrese. Vždycky, když už byly jeho průšvihy neúnosné, řešila to rozvedená a vším možným zaneprázdněná matka změnou školy. Umluvila ředitele, a protože to bylo v době, kdy na základky přicházely slabé populační ročníky a školy se o děti přetahovaly, ani jí to nedalo velkou práci.

Mladý učitel si kluka všimnul a nějaký šestý smysl, jímž se vyznačují dobří učitelé, mu napověděl, že by stálo za to ještě to s ním zkusit.  A nějak si padli do noty a stal se malý zázrak. Kluk poprvé po létech neměl neomluvené hodiny, neměl žádné větší průšvihy, ani dvojku z chování, dokonce ani třídní důtku.

Zlepšil si trochu i prospěch, ovšem až na jeden předmět. Hrozila mu pětka z matiky. Pan učitel, že s matikářkou hovořil, shodou okolností to byla zároveň výchovná poradkyně, měla by tedy lépe než jiní chápat, o co se tu hraje. Kluk opravdu dělal, co mohl. I v té matice, jenže měl dost mezer v učivu z dřívějška a potřeboval, aby matikářka trochu přimhouřila oči a ocenila hlavně snahu. Jenže ta to tvrdě odmítla. Hrozilo, že pokud propadne, vzdá to a veškerá ta půlroční práce, snaha kluka a úsilí jeho třídního vyjdou nazmar.

Slíbil jsem zavolat řediteli školy. Byl to nakonec bývalý kolega, taky ještě mladý člověk, který u nás po studiu rok nebo dva pracoval jako speciální pedagog.  Přímo jsem cítil, jak se u toho telefonu potí rozpaky. Prý, on ten kluk zase takové lumen není, no ale já to přednesu na pedagogické radě a uvidíme.

Pedagogická rada se převážnou většinou shodla, že není možné dělat nějaké výjimky a jestli matikářka míní, že to prostě na čtyřku není, tak není. Jak by k tomu přišli jiní propadlíci, že tady se někomu dělají nějaké extrabuřty?

Tohle jsem se ale dozvěděl až po čase. Poctivě se přiznám, že se mi v neblahé předtuše nechtělo do školy znova volat. Jak to dopadlo, řekla mi maminka toho mladého učitele, s níž jsem jako se sociální pracovnicí probíral zase jinou komplikovanou kauzu.  A taky to mi řekla, že syn po několika obdobných zkušenostech ze školství odešel.

Škoda. Velká škoda.  Řeklo by se – jedna neústupná učitelka, je to o lidech. Ono to je ale i o systému, ten se reprodukuje právě prostřednictvím lidí. A svorně semknutá „negativní“ sborovna je bohužel pro naše školství zatím typičtější než ten nadšený mladý učitel. A není to generační záležitost.

Vzpomínám si na jiný případ, kdy si jedna paní učitelka, již v penzi, dovolila vybočit z naříkavého chóru nad zkaženou mládeží ostatních kolegů. Oni mluvili o bezmoci a litovali, že nemohou použít rákosku, ona (byla to taková radostná paní) na nářky odpovídala konkrétními kreativními nápady, jak by tu výchovnou situaci řešila. Musel jsem ji obdivovat, byla opravdu dobrá. Jenže stála proti přesile…

Miroslav Hudec je dětský a školní psycholog. Vystudoval  psychologii na Filosofické fakultě UK v Praze. Po absolutoriu pracoval třicet osm let v Pedagogicko-psychologické poradně v České Lípě, z toho dvacet jedna jako ředitel tohoto zařízení. Po roční etapě na pozici  školního psychologa na střední odborné škole v současnosti působí v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Zaměřuje se na vztahy rodičů a dětí, na problémy výchovy a na příčiny poruch chování u dětí.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.