Neexistuje dítě bez talentu, říká vedení ScioArt
Vzpomenete si na chvíli, kdy vám někdo řekl „Tohle ti nejde“? „Neumíš zpívat, neumíš kreslit.“ Jak snadno jste to vzali jako fakt a raději se do toho už nepouštíte? A jak se dá vlastně odhalit a změřit talent? „Tvořit může každý, stačí se jen nebát,“ říká Aneta Železníková z vedení ScioArt.
Základní umělecká škola ScioArt, která se v září otevřela v blízkosti holešovického přístavu, chce bourat bariéry. Ať už se jedná o hranice mezi obory, nebo přístupnost školy pro takzvaně „netalentované“ děti. „Chceme vytvořit bezpečné prostředí, kde by se děti mohly rozvíjet na všech úrovních kreativní činnosti. Není to jen výtvarka, hudebka a dramaťák. Je to všechno mezi tím a kolem v rámci umění,“ říká Aneta Železníková. Její kolega ve vedení školy Vít Zdrálek dodává: „Škola vychází z principů ScioŠkol, které už řadu let úspěšně fungují, a vznikla z potřeby nevýkonového uměleckého vzdělávání.“ Zjednodušeně řečeno, škola nechce pracovat jen s úzkým profilem dětí, které má vést k excelenci v určitém uměleckém oboru. Cílem je pracovat se všemi dětmi, pomáhat jim hledat vlastní kreativitu a posouvat je dál. Jde primárně o proces tvoření, ne o výsledek. „Hodně dětí se bojí nakreslit třeba jablko,“ dává příklad z praxe Aneta Železníková. „Je smutné, že v sedmi letech má dítě blok z toho, že něco neumí, nezvládne. Když necháte dítě volně tvořit, aniž byste komentovali, jestli je to správně, nebo špatně, začnou se otevírat všechny kreativní kanály.“ Podobná mezioborová umělecká škola zatím nikde v Česku není.
Aneta Železníková
Aneta je interdisciplinární designérka, která propojuje zdánlivě nesouvisející věci a experimentuje s různými formami. Studovala na SVA v New Yorku a pracovala pro Amazon, HBO a Apple Originals. Její zájem sahá až na oběžnou dráhu, což potvrzuje artefakt vyslaný na ISS v rámci Moon Gallery.
Netestujeme, co děti umí. Chceme zjistit, kým se mohou stát
Protože ScioArt je základní umělecká škola zapsaná v rejstříku MŠMT, musí přijímat děti na základě talentových zkoušek. V tomto případě jsou „talentovky“ prostě první hodina. „A jelikož při setkání pozorujeme talent u každého dítěte, je přijato,“ dodává Vít Zdrálek. Děti ve věku od 5 do 18 let mají možnost vyzkoušet různé aktivity v pěti studiích s daným zaměřením. Hranice mezi studii jsou ale propustné a jednotlivé obory se prolínají. „Podporujeme všestrannost, která je v dnešním světě velmi potřebná,“ vysvětluje Aneta Železníková, která má zkušenosti z jiných evropských zemí i ze Spojených států. „Umění je forma komunikace a spousta umělců je multižánrových. Máte nějaké sdělení a vybíráte vhodné médium a vhodnou formu, jak ho přenést do společnosti, aby bylo pochopeno.“ ScioArt dává dětem možnost experimentovat, aniž by byly hodnoceny nebo tlačeny k předem určenému výsledku.
Malíř, autor, architekt, skladatel? A proč ne všechno najednou?
Děti velmi často mění obor zájmu, s tím se asi setkal každý rodič. Když se dítě brzy začne úzce profilovat v jedné činnosti, může snadno vyhořet a ztratit zájem i v oboru, ze kterého bývalo nadšené. Škola proto nabízí program Kompas, v rámci kterého mohou děti vždy na měsíc a půl vyzkoušet každé z pěti studií. Také je mnohokrát důležitější, s kým tráví svůj volný čas, než to, jaké činnosti se věnuje. Proto vedení ScioArtu velmi pečlivě vybíralo své průvodce. Jinde by se jim nejspíše říkalo učitelé či lektoři. Podle zaměření jednotlivých průvodců se potom profilují studia, kterými děti provázejí.
Studio Dirty dává dětem možnost experimentovat s různými materiály a technikami, zkoušet nevyzkoušené. „Nehodnotíme, jestli se to povedlo, nebo ne, neporovnáváme výsledky dětí. Ptáme se jich, proč zvolily ten a ten materiál, jak postupovaly. Jestli je za tím nějaký příběh. Někdy je až překvapivé, co chtějí sdělit, někdy je to prostě jen tak.“
Studio Město vezme děti na expedici městem a prostorem obecně. Odhalují různé styly, design, zákoutí, kterých by si jinak nevšimly. Děti potom zkouší navrhnout vlastní město, budovu, nábytek, prostě cokoli je zajímá, aniž by byly svazovány předem danými hranicemi.
Vít Zdrálek
Vít prováděl hudbou a přemýšlením o ní na základní, střední a vysoké škole. Kdysi začal zpíváním a hraním evropského baroka a svět hudební kreativity nakonec zkoumal v jihoafrických kostelích a domácích studiích elektronické hudby. Od léta 2024 spoluvede základní uměleckou školu ScioArt.
Na stejné bázi funguje i Studio Jazyk, které nechává děti tvořit na poli zvuku. Sluchově prozkoumat své okolí, nahrávat zvuky prostředí, střihat, tvořit, ale vyrobit si třeba i vlastní akustické či elektronické nástroje a hrát na ně, to vše si tu děti mohou vyzkoušet a rozvíjet.
Studio Drama pracuje s pohybem, sebevyjádřením pomocí různých technik, jako je tanec, loutkoherectví, stínohra, jednoduše jakékoli divadelní formy. To všechno bez show a diváků, čistě pro proces tvoření jako takový.
Studio Re(akce) potom propojuje různé moderní technologie a umožňuje je používat v kreativním procesu. Důležité je to, že samy děti přinášejí témata, která je inspirují k tvorbě. Mohou to být věci, které je obklopují, ze kterých mají obavy. Učí se naslouchat samy sobě, porozumět si, i díky tvoření nastolit vnitřní klid.
Zapojení moderních technologií je jeden ze základních prvků ScioŠkol. „Chtěli bychom dětem ukázat, že součástí rejstříku vyjadřovacích prostředků v umění mohou být i digitální technologie, umělá inteligence nebo rozšířená realita,“ přibližuje Aneta Železníková. Digitální technologie umožňují tvořit a hrát si jak na poli výtvarném, tak hudebním nebo obecně zvukovém. Přirozená zvídavost dětí je nejsilnějším hnacím motorem a moderní technologie děti lákají. Nemusí to být pouze pasivní zábava typu sledování videí a hraní her, naopak mohou dětem umožnit se kreativně vyjadřovat.
Multifunkční prostor
Budova, kterou ScioArt sdílí se základní a střední ScioŠkolou, bývala kdysi sodovkárnou. Vévodí jí prostorné atrium, bývalá výrobní hala – která je přirozeným centrem setkávání. Ve spodním patře mají děti jídelnu, jsou tu také třídy základní školy a dílna a pohybová učebna. V patře jsou potom další učebny a také ochoz, ze kterého můžete celý prostor pozorovat shora. Hned vás napadne, že v hale se konají výstavy, koncerty a představení. Možná ano, možná ne. Tohle vše totiž musí vzejít od dětí. Bezpečné prostředí, ve kterém děti tvoří beze strachu a obav z reakcí okolí, je totiž základní myšlenkou ScioArtu. Pokud by samy děti dospěly k tomu, že svou práci chtějí prezentovat, mají možnost to udělat, není to ale primárním cílem. Rodiče tedy nemohou počítat s náloží výkresů a výrobků, které jim budou plnit poličky v obýváku. Záleží na dítěti, jestli svůj výtvor bude chtít s někým sdílet. Součástí ScioArtu je také ArtLab, kde dítě může trávit čas před i po své hodině ve studiu a pokračovat ve tvoření, které ho baví, nebo zkoušet nové věci.
Přidejte se, kdy chcete
První zápisy probíhaly před prázdninami a září potom odstartovalo týdnem otevřených dveří. Přidávat se děti mohou během celého roku. Školné 2500 Kč se platí měsíčně, a pokud dítě na některé hodině chybí, může si ji po domluvě nahradit ve kterémkoliv studiu. Po prvním měsíci fungování zatím studia navštěvuje kolem padesáti dětí a ohlasy jsou nadšené. Momentálně chodí nejvíce dětí ve věkové skupině 5 až 7 let a 8 až 14 let. „V běžné zušce se často setkáte s názorem, že dítě ve třetí třídě už je příliš staré na to, aby třeba začalo hrát na hudební nástroj,“ říká Vít Zdrálek a dodává, že do ScioArtu mohou přijít i teenageři, kteří přijdou se svými vlastními projekty a tématy. „U nás dostanou prostor se jimi zabývat a rozvíjet je.“ V prvních týdnech, kdy děti navštěvují jednotlivá studia, probíhá seznamování a poznávání se s průvodcem. Je důležité, aby děti ztratily obavu z toho, že jim něco nepůjde, že udělají chybu. Jakmile se budou cítit naprosto svobodně, samy začnou přicházet s nápady. Průvodce je tu od toho, aby jim pomohl hledat cestu nebo je lehce nasměroval, ale nejpodstatnější je vnitřní potřeba dítěte vyjádřit se, zkoumat, objevovat. „Občas míváme pocit, že umění je něco navíc, nějaká ozdoba nebo dekorace. Přitom je to jedna z forem komunikace, která by měla být naprosto přirozenou součástí života. Jako malé děti to tak máme, ale s věkem na to bohužel zapomínáme,“ dodává Zdrálek.
