Nejcennější zkušenost? Když vás udeří, musíte hned ránu vrátit. Jak vzpomíná na školu novinář a právník Tomáš Němeček

Byla pro vás škola šťastné roky, nebo spíš utrpení? Případně co mezi tím

Na základní škole ani jedno z toho. Byl jsem nejisté, snaživé dítě, které si myslelo, že komunismus tady bude napořád, a mělo strach z atomové války. Zachránil mě až turistický oddíl, který mi dal základní kotvu. Na gymnáziu už jsem byl celkem normální, na to období vzpomínám hodně rád. Tady už zpětně vidím víceméně hotového sebe.

Byl jste pilný žák, nebo spíš lajdák? Jak jste se stavěl k učení?

Nechutně pilný a soutěživý. Učil jsem se, protože jsem myslel, že se to musí.

Co vás ve škole bavilo, a co nebavilo? Jak vzpomínáte na učitele?

Jestli myslíte předměty, měl jsem rád češtinu, dějepis a matematiku: bral jsem je jako luštění různých druhů hádanek. Učitelé ze základky mi spíš splývají. Na gymnáziu v Opavě byl pro mě naprosto zásadní – stejně jako pro generace přede mnou i po mně – třídní profesor Petr Pavlíček, matematik a fyzik, dnešní ředitel gymnázia. Je to mimořádně bystrý a milý člověk.

Co nejužitečnějšího jste se ve škole naučil?

Schopnost rychle nasát informace, protřídit si je a neužitečné rychle zapomenout.

Kterou zkušenost považujete ve vašem životě za nejpřínosnější?

(nemusí být nutně ze školy a vlastně ani ze školního období života)

Je jich spousta a nemám je hierarchizované. Neurovnaně mě napadá, že je důležité prozkoumat různé cesty v období 12 až 21 let, než se začne zavírat duše. Ze školních let a z vojny mě napadá jako přínosná zkušenost, že když vás udeří, musíte ránu hned vrátit. A později jsem udělal přínosnou zkušenost, že vlastní děti jsou nejpříjemnější lidé na světě.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.