Nesmíme ani do parku, učitelé vyrábějí důkazy, že opravdu učí, a pořád jíme, říká maminka z Moskvy

Já jsem programátorka a pracuju vždy z domova, pro jednu německou firmu. Můj muž je fyzik a profesor Moskevské státní univerzity (MGU), často také pracuje z domova, z tohoto pohledu se u nás zas tolik nezměnilo. Jura tedy teď přednáší a vede semináře distančně. Od 30. března jsou naše děti doma. Školy zavřeli, když bylo ve městě registrováno sto nemocných. Aktuálně máme plný lockdown, ven se může chodit jen na nákup základních věcí, v zásadě potraviny a léky. Maximálně ještě tak se psem, ne dál než sto metrů od domu. Do parku jít nejde a všichni se kvůli tomu rozčilují. A ne všichni to respektují, ale začalo se hodně pokutovat. Včera jsem viděla u nás u domu maminku s kočárkem a čtečkou, jak chodí asi hodinu kolem popelnic, a dítě se tam taky motá. Asi chtěla mít alibi, že zrovna vynáší smetí, kdyby ji kontrolovali.

Staří lidé mají nakázáno nevycházet, nesmí  ani do obchodu. Jsou odkázáni na sociální služby a na online nákupy. Já za mámou s nákupem jezdím, zatím mě nikdo nechytil.

Co bude dál, nevím, křivka růstu je pořád velmi strmá. Žádný efekt ta přísná opatření ani po víc než dvou týdnech nepřinesla. Přitom stojí i všechny podniky, kromě těch, co vyrábějí zboží každodenní spotřeby.

Máme na to dost velký byt, naštěstí

Snášíme to zatím celkem dobře, máme velký byt a každý si může zalézt s počítačem do svého pokoje. Dětem izolace samozřejmě moc nesvědčí, ten mladší, Gríša, je pořád na telefonu s kamarády. Škola sytila jeho společenské potřeby a odpoledne už si dělal své věci spíše individuálně. Spolužáci a kamarádi mu teď chybí.

Starší Miron zas tráví hodiny na sociálních sítích. I před tím jsme ho museli od počítače odhánět, teď si libuje, že mu už nikdo nic nemůže říkat. Kromě spánku je pořád nalepený u obrazovky. To je samozřejmě hrůza, i když jemu to vůbec nevadí a je velmi spokojený. Snažím se ho z toho aspoň trochu vytrhnout, posílám ho na nákup, nebo číst papírové knížky, ale to jsou jen malé ostrůvky v moři času online.

Školy sprintují

Školy se hned po zavření vrhly do organizování distanční výuky. Nejrozšířenější způsob je asi streamování přes zoom s tím, že kamera míří na tabuli. Učitelé jsou v Moskvě pod přísnou kontrolou vzdělávacího odboru města (což je tak trochu stát ve státě) a někteří nahrávají své hodiny na kameru vyloženě i proto, aby měli důkazy, že pracují.

Moskva je obecně posedlá vzděláváním. V rodinách je zažitá představa, že je třeba se učit co nejvíc, nic nezanedbat. V souladu s touto mentalitou začaly školy žákům posílat ohromné množství úkolů, videoúkolů, odkazů na vzdělávací zdroje. Pak zjistily, že žáci se s tím potýkají a rodiče taky nemají sílu to vše organizovat, a už polevují. Podle mě to v květnu už bude jinak, dojdou síly. Já osobně se snažím u školní práce svých dětí být co nejméně, nemám na to energii.

Mladšímu Gríšovi jsem řekla, ať dělá pouze písemná zadání z učebnice, a ten zbytek jen když má čas. Práce v jeho škole zas tolik nedávají, většina jsou nějaké písemné úkoly, které pak fotí a fotku posílá učitelce. Na rozdíl od toho staršího nesedí u počítače skoro vůbec, až tedy na lekce hudby online.

Gríšova hudební lekce na dálku, s učitelem moskevské zušky, ukázka:

https://www.youtube.com/watch?v=5puOBnuD4M0&feature=youtu.be

Ale v jiných rodinách je to jinak, Gríšova škola je specifická. Jinde dávají úkolů spousty. Starší syn se organizuje sám a bez problémů.

Hodně jíme a chce se mi ven

Co teď děláme jinak? Víc vaříme – my jsme si tedy na vaření a kvalitní jídlo potrpěli vždycky, ale teď ještě víc - a pořád jíme. Pro děti je to fajn, ale já kynu. Jako rodina spolu děláme to, co i dřív: povídáme si, řešíme rébusy, díváme se na vtipy a vtipné glosy a obrázky, které si teď lidi posílají, zlepšuje to náladu. S mladším Gríšou sledujeme různé statistiky vývoje nemoci. Nedávno třeba zkoumal, o kolik se v Itálii zvýšila úmrtnost v populaci oproti loňsku.

Je to vše nová zkušenost, svým způsobem i zajímavá, ale samozřejmě bychom se bez ní rádi obešli. Online výuka se tím jistě zdokonalí, ale zároveň se ukazují i její limity. Všichni učitelé, se kterými jsem mluvila, si stěžují, že distanční výuka spotřebovává daleko víc jejich energie…

Zajímavé je třeba to, že dřív jsem byla spíš líná chodit ven a většinu dne jsem proseděla za počítačem, a teď, když ven jít nejde, se mi najednou hrozně chce.

Jak se bude situace dál vyvíjet, zatím není jasné ani v obrysech. Vlna nákazy nedosáhla ještě vrcholu a všichni se všeho bojí. Ale je jasné, že školy jsou na seznamu problémů na posledním místě, jejich zavření nemá zas tak velký vliv na ekonomiku a děti jsou snadní roznašeči této nemoci. Tyto dvě okolnosti podle mě způsobí, že v letošním školním roce už se školy neotevřou.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.