Očima české maminky ve Švýcarsku: Děti jsou tu odmala vedeny k samostatnosti, už do školky chodí samy bez rodičů

Do Švýcarska nás zavedla manželova práce - je manažerem nákupu ve švýcarské firmě. Já jsem vystudovaná ekonomka, v Česku jsem pracovala v oblasti lidských zdrojů, nyní jsem doma s dětmi a píšu blog o životě a cestování ve Švýcarsku. Máme dva syny a dceru, která se narodila až tady.

Jazyková bariéra

Nejstarší syn začal chodit do školky hned dva týdny po přestěhování. Tehdy mu bylo pět a německy uměl jen napočítat do deseti. Měl už zkušenost z české školky, tak zhruba věděl, co ho čeká a musel se tedy poprat “jen” s jazykovou bariérou. Tehdy jsme ale netušili, že bude vstřebávat jazyky hned dva. Ve Švýcarsku jsou čtyři oficiální jazyky (němčina, francouzština, italština a rétorománština), ale v běžné komunikaci Švýcaři mluví dialektem, který je charakteristický pro daný region. My bydlíme blízko Bernu, takže se tady mluví dialektem “bärndütsch”. Syn se tak musel poprat s němčinou, a ještě s dialektem. Naštěstí dětem to jde rychle - už za pár dní pochytil první slovíčka, postupně začal skládat věty a během pár měsíců se v pohodě domluvil.

Dialekt si osvojil během běžného dne ve školce, paní učitelky byly opravdu skvělé a moc mu pomáhaly. Spisovnou němčinu se učil jednou týdně v hodině “Deutsch als Zweitsprache” (němčina jako druhý jazyk), kterou děti z německy nemluvících rodin mají v rámci školky.

Ač žijeme v relativně malé vesnici, je tady velký národnostní mix, rodilých Švýcarů je ve školce asi čtvrtina. Ale na němčinu kupodivu chodí i švýcarské děti, protože v mnoha rodinách se doma mluví výše zmíněným dialektem, který je hodně vzdálený spisovné němčině.

Mladšímu synovi bylo v době našeho stěhování 2,5 roku. Začala jsem s ním navštěvovat integrační kurzy pro maminky s dětmi, jejichž součástí je hlídání dětí. Tam se díky úžasné “Frau Lydia” naučil dialekt úplně bezbolestně a když za dva roky nastoupil do školky, neměl takový jazykový hendikep jako jeho starší brácha.

Povinně dva roky před školou

Školka je ve Švýcarsku povinná dva roky před začátkem školní docházky. Děti jsou zařazeny do spádových školek a škol podle místa bydliště. Před nástupem do školky mohou navštěvovat placená předškolní zařízení, která jsou obdobou českých soukromých školek a jeslí. Přednostní umístění zde mají děti pracujících rodičů.

Hodně maminek ale zůstává s dětmi doma, anebo pracují na minimální úvazek, protože “klasická” školka má zde velmi odlišný časový režim, než jak jej známe z Česka. Ráno se začíná v 8:20 a končí v 11:50. Jednou týdně mívají děti i odpolední vyučování od od 13:30 do 15:15. Obědy ve školce nejsou, děti na ně chodí domů. Případně je možnost si zaplatit takzvanou Tagesschule, což je něco jako družina. Tam děti dostanou oběd a zůstávají, dokud si je rodiče odpoledne nevyzvednou.

Řezání pilkou a zatloukání hřebíčků

Švýcarská školka je také nenásilná příprava na školu – děti se formou hry učí písmena a počítání, dělají grafomotorická cvičení, učí se o dnech, měsících a ročních obdobích. Samozřejmě si také hrají. Zajímavé je, že se každé z dětí musí ráno rozhodnout, které činnosti se bude chtít ten den věnovat. Potom připíchnou kolíček se svým jménem k dané aktivitě – na výběr je kreslení, modelování, společenské hry, skládání puzzle, stavebnice a podobně. Pak je svačina a po ní se pracuje na “projektech” k tématu, které je v daném období aktuální.

V každé aktivitě je cílem psychomotorický rozvoj dětí a také manuální zručnost, včetně řezání pilkou a zatloukání hřebíčků. Každý den jdou pak všichni ještě na chvíli na zahradu, a to za každého počasí. Kromě toho chodí také často na celé dopoledne do lesa, kam je mohou doprovázet i rodiče, pokud mají čas. Děti také chodí cvičit do školní tělocvičny a ty starší pak navštěvují knihovnu.

Samostatnost nade vše

Je tady kladen obrovský důraz na samostatnost dětí. Jsou vedeny k tomu, aby dříve či později začaly chodit do školky samy nebo s kamarády. Než se tak stane, absolvují „školení“ s policistou, který je poučí, jak přecházet silnici a podobně. Dostanou také reflexní pásky.

Náš mladší syn začal chodit do školky sám, když mu bylo asi čtyři a půl. Máme to asi 800 metrů, a i když je to přes křižovatku, nebojím se o něj. Řidiči tady dávají na přechodu přednost. Vlastně všichni Švýcaři v tomto režimu jedou od malička, takže jim to připadá normální. Do naší školy chodí děti i z vedlejší vesničky. Většina z nich běžně jezdí do školy sama na kole, za každého počasí. Každý rok na začátku školního roku mají děti výuku na kolech na dopravním hřišti, asi od čtvrté třídy trénují za dohledu policistů přímo v ostrém provozu.

Nic nepodcenit

Už ve školce jsou schopnosti dětí hodnoceny. Zhruba v půlce školního roku je individuální schůzka s paní učitelkou (bez přítomnosti dítěte), kde se probírá, jak je na tom s vyzrálostí. Rodiče tak získají informace, jak se jejich dítě ve školce chová, jak spolupracuje, co mu zhlediska jeho rozvoje jde a co ne, na čem je potřeba zapracovat.

O švýcarské škole se dočtete v sobotu 21. dubna.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.