Oldřich Botlík: Co se stane, když Sheldon rozhoduje o tom, jak se má Penny učit matematiku

Na Sheldonovi a Penny se dá skvěle ilustrovat problém zdejšího školství. Stačí si oba představit ve stejné třídě nějaké základky. I kdyby seděli po celou dobu vedle sebe, přesto by fakticky chodili do dvou zcela rozdílných škol. Tak moc se totiž od sebe liší, co v hodinách zažívají.

V matematice Penny vůbec nestíhá. Opisuje výpočty z tabule, nerozumí vzorečkům, které používá, písmena řecké abecedy ji straší. Škola v ní vyvolává pocit vlastní bezcennosti. Nemá příležitost přijít na něco sama – Sheldon je vždycky hotov jako první, a určuje tak tempo pro celou třídu. Penny se tedy matematiku učí pouze kvůli známkám a stejně jako letopočty v dějepisu. Nazpaměť. A vyškrtne ji tím ze svého života.

Zato Sheldon je v pohodě. Logické, a hlavně jednoznačné prostředí matematických pojmů a pravidel ho fascinuje a láká k objevování. Využití matematiky v životě ho moc nezajímá – v lidech se nevyzná a skutečného světa se kvůli jeho mnohoznačnosti a složitosti spíš bojí. Vystačí si s tím abstraktním, matematickým. Malý génius tedy ani nemá důvod všímat si myšlení svých spolužáků, snažit se mu porozumět a umět jim případně pomoci.

Matfyz vystudovalo hodně takových Sheldonů. Jim tradiční způsob výuky vyhovoval, oni ve škole pocit samostatného objevování zažívali. Pro ně byla školní matematika dobrodružstvím. Dnes mnozí z nich na vysokých školách připravují budoucí učitele matematiky, vyučují na středních školách, případně rozhodují o tom, co se má vyučovat a jak. Jejich vysoké zastoupení v těchto profesích zajišťuje, že převažující výuka matematiky v základních školách vyhovuje hlavně Sheldonům. Nevnímají, že většině ostatních žáků a žákyň naopak škodí, protože je připravuje o radost a užitek ze samostatného poznávání.

Jedné metodě výuky, která má za cíl přiblížit matematiku i jiným dětem, než je Sheldon, se u nás říká Hejného matematika. Má umožnit všem žákům, aby do světa matematiky pronikali vlastním tempem a mluvili se spolužáky o tom, na co přišli. Někteří matematici-akademici ovšem Hejného matematice nefandí. Podle nich hrozí, že se s její pomocí děti naučí méně – ve skutečnosti se ale obávají hlavně toho, že se méně naučí Sheldoni mezi žáky.

Na tom, že na tradiční výuku doplácejí děti jako Penny, nevidí nic špatného. Jsou přesvědčeni, že servírky nebo herečky budou potřebovat hlavně násobilku, v nejlepším případě procenta. A udělají nejlíp, pokud se obojí naučí mechanicky. Tak jak se to učilo vždycky. Jenže moderní technologie jako kalkulačka, smartphone či notebook jsou tu přece i pro Penny. Představa, že se podaří donutit děti, aby ignorovaly technologický pokrok a dál se učily matematiku stejně jako před sto lety, je naivní.

Nové metody výuky založené na objevování a usilující o znovuzískání zájmu žáků se šíří také ve fyzice, v češtině, v dějepisu a v dalších předmětech. Otevřený útok části matematiků proti Hejného matematice je snahou vrátit vzdělávací systém do stavu, kdy sice vychoval několik vítězů matematických olympiád, ale statisícům dětí matematiku znechutil. Podobně kdysi připravovali třeba v NDR vrcholové sportovce. Že dnes už tudy cesta nevede, to by snad došlo i Sheldonovi.

Oldřich Botlík  je absolventem Matematicko-fyzikální fakulty UK. Od začátku 90. let pracuje ve vzdělávání jako konzultant. Pomáhal připravit nový systém financování regionálního školství a také grantový systém ExTra na podporu inovativních učitelů a škol. Formuloval hlavní zásady školského zákona a zákona o odloženém školném. Je spoluautorem projektu KALIBRO. Učitelé se v něm dozvídají, jak jejich žáci dokážou použít své znalosti a dovednosti v nových situacích i jak se ve škole cítí.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.