Učitelství je někdy velmi osamělé povolání. Pedagogové tráví většinu času sami s dětmi, další hodiny jim pak sebere příprava. Někdy se jim proto stává, že upadávají do stereotypu. Projekt Elixír do škol nabízí učitelům fyziky možnost setkávání, vzájemné inspirace a sdílení dobré praxe a nápadů. Fyzikáři z celé České republiky tak mají šanci naučit se, jak lépe učit.
Je čtvrtek, za pár minut půl čtvrté odpoledne, a ve fyzikální laboratoři Smíchovské střední průmyslové školy voní káva a čaj. Do třídy se pomalu trousí asi dvacítka lidí nejrůznějšího věku, zhruba ze dvou třetin ženy. Někteří se tiše zdraví a tvoří hloučky, jiní se s hrnkem v ruce nesměle rozhlížejí po třídě. Nakonec všichni usedají ke stolům postaveným do tvaru písmene U. Jedno z pravidelných setkání fyzikářů v rámci projektu Elixír do škol právě začíná.
Věra Krajčová, vedoucí centra, nechává kolovat prezenční listinu a rozdává pracovní listy. Tématem dnešního setkání je vnímání zvuku z hlediska psychologie a hudební akustiky. „Všechny vás tu vítám, dobrý den, ahoj,“ zdraví se s příchozími a nastiňuje plán pro příští dvě hodiny. „Dnes je tu pro vás s přednáškou o vnímání zvuku připraven expert, který vám nejen udělá úvod do akustiky, ale má pro vás i praktická cvičení. Pak si společně vyrobíme dudy a nakonec se podíváme i na jeden počítačový program, který můžete využít v hodině. Tak jdeme na to, máme to nabité,“ říká s úsměvem Věra Krajčová, zatímco si přítomní učitelé vytahují propisky a zrak obracejí k přednášejícímu, Liborovi Husníkovi z Fakulty elektrotechnické ČVUT.
Přednáška začíná projekcí schématu ucha. Libor Husník fyzikáře provádí sluchovým ústrojím. „Ta kost, která obaluje střední ucho, je nejtvrdší v našem těle, to jste věděli? Asi to pochází z dob, kdy pračlověk jako zbraň používal kyj, a zranění hlavy v boji byla velmi častá,“ přednáší Libor Husník a dvě ženy po jeho pravé ruce se k sobě naklánějí: „To řeknu dětem, tyhle zajímavosti si vždycky pamatují nejlíp,“ špitají si.
Dvě hodiny na setkání ušetří deset hodin příprav
Zatímco probíhá přednáška, v kabinetě si Věra Krajčová chystá materiály na navazující dílnu. Centrum Elixíru do škol na Smíchově funguje od listopadu a počet jeho návštěvníků se neustále zvyšuje. „Dnes máme poprvé úplně plno,“ raduje se.
Věra s Elixírem spolupracuje už několik let, v začátcích jako účastnice, postupně lektorka a dnes jako vedoucí centra. „Vzniká nám tu skvělá komunita lidí, kteří sem nepřicházejí jen poslouchat, ale přinášejí i vlastní nápady, svoje pokusy, a rádi se o ně podělí. Účastníci jsou učitelé, kteří chtějí učit lépe, a mým úkolem je, aby tu mohli nasát inspiraci.“
Věra na Smíchovské průmyslovce vyučuje fyziku a matematiku. Jako vedoucí centra ale spoustu času věnuje i profesnímu rozvoji kolegů z dalších škol: „Na internetu je inspirace spousta, ale pro některé lidi je těžké se vyznat v tom, co bude u dětí fungovat. Já tuhle práci udělám za ně. Pokusy najdu, vyzkouším ve vlastní výuce, připravím jim materiál. Oni sem pak přijdou na dvě hodiny, ale ušetří jim to třeba deset hodin příprav. Učitelé dobře chápou, jaká je to pro ně výhoda, a řeknou si to mezi sebou.“
Chceme učit líp, než jsme to ve škole zažili my
Přednáška pomalu končí. Libor Husník ještě pouští slibované zvukové ukázky a učitelé tipují, ve které zazněla oktáva a v jaký moment jim jejich ucho ze střídání tónu a šumu vytvořilo jeden spojitý tón. Poté už Věra posílá mezi účastníky červené čtvrtky, gumové rukavice, plastová brčka, lepicí pásku a nůžky, a vysvětluje, jak vyrobit jednoduché dudy.
Čtvrtku si do ruličky stáčí i Tereza. Absolventka ČVUT, je v Elixíru vlastně nováčkem, setkání fyzikářů se účastní teprve potřetí. „Teď jsem na mateřské, ale předtím jsem učila fyziku na gymnáziu. Zjistila jsem, že mě to hodně baví, děti jsou fajn. Udělala jsem si i pedagogické minimum.“
Tereza z dlaně rukavice vyrábí membránu a snaží se zasunout brčko do díry v jednom z prstů. „Já jsem sama měla fyzikáře dost příšerné, pokus jsem snad až do maturity neviděla ani jeden. Chci to dělat líp,“ říká přesvědčeně a z plných plic fouká do brčka. Třídou se rozezní hluboký tón jako z lesního rohu.
„Kde se to ladí?“ ptá se další z účastnic. „Neladí se to. Tón záleží na průměru té trubičky. Čím užší, tím vyšší tón,“ odpovídá Věra. Přítomní fyzikáři troubí, co jim síly stačí, a Věra mezitím zapíná počítač.
Aby každý fyzikář věděl, že může přijít
„Tady vidíte program, který je zdarma a můžete ho klidně využít v hodině bez dalších nákladů. Potřebujete jen mikrofon,“ vysvětluje Věra, zatímco se učitelé shromažďují kolem ní. S ladičkou, flétnou a violoncellem, které je kromě fyziky jejím koníčkem, postupně ukazuje, jak se tón v počítači mění na graf. „Já z těch grafů dělám printscreeny, aby si to studenti mohli vytisknout, nalepit a prozkoumat, jak se liší tóny z jednotlivých nástrojů,“ říká. „To bych mohla děti vyzvat, aby si přinesly nástroje, na které hrají,“ poznamenává jedna z učitelek.
Je něco před 18. hodinou, setkání pomalu končí. Věra ještě zve účastníky na příště a slibuje, že si postaví kuličkovou dráhu a budou sledovat akce, reakce a srážky. Učitelé se pomalu rozcházejí. „Mám radost, jak nám ta setkání jdou. Nejtěžší je ovšem někam dostat ty, co nechtějí nic měnit. Ti prostě nepřijdou.“ Poznamenává během toho, co uklízí zbytky po výrobě dud a umývá hrníčky. „Chci ale, aby každý fyzikář věděl, že přijít může,“ uzavírá a zhasíná světla.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.