Pavel Bobek: Odučit, nebo i naučit? Otázka, která může proměnit české školství

Důsledky jsou dalekosáhlé. Představte si, že vedete skupinu dětí hlubokým lesem. Namísto toho, abyste se průběžně ohlíželi zpět a ujišťovali se, zda máte všechny, budete zjišťovat až na konci cesty, kolik dětí do cíle dorazilo a kdo se vám mezitím poztrácel. Přitom každé dítě, které jakoukoli probíranou látku neovládne, lze považovat v tomto smyslu za ztracené. Dlouhodobý neúspěch povede k oslabení sebedůvěry, propadu motivace k dalšímu učení a nakonec i ke zhoršení vztahu k předmětu, vyučujícímu a škole jako takové.

Jak prolomit tenhle začarovaný kruh? Žádejte po ředitelích a učitelích svých dětí, aby učili responzivně. Responzivní výuka, která se v posledních letech stala standardem britských škol, spočívá nejen v podávání zpětné vazby žákům, ale také v průběžném sběru informací o tom, jak se jim daří. Získávat důkazy o učení třicetihlavé třídy několikrát do hodiny není pro kantory snadné, je tu však jeden pomocník: plastová mazací tabulka a fix v každé lavici.

Jak to konkrétně vypadá na jedné běžné londýnské základce? Úvodní opakovací část hodiny je za námi a já dokončuji svých pár minut výkladu o užívání adjektiv. Zadávám krátký úkol: vylepši větu tak, aby obsahovala přídavné jméno. Fixy jsou v pohybu, žáci píší svá řešení na tabulky. Časový limit se blíží ke konci: tři, dva, jedna… teď! Na smluvený signál zvedá celá třída své tabulky nad hlavu.

Ve zlomku vteřiny a jako na dlani získávám přehled o učení celé třídy. Palec nahoru, Anayah – ano, takhle to má vypadat; výborně, Sebi, ty ses snažil, vidím velké zlepšení; Sami, tady ještě musíme přidat, hned jdem na to... V rychlosti přemýšlím: Kdo se jak chytá? Jsme ready jít dál? Co většina pochopila, k čemu je třeba se vrátit? Naučeno, nebo prozatím jen odučeno?

Rozhodnutí o tom, jak se má hodina vyvíjet dál a co se bude dít příště, tak nedělám naslepo, ale na základě odezvy celé třídy. Výsledkem bude, že do cíle postupně dorazí přinejmenším většina mých žáků. Motivováni úspěchem se brzy budeme moct vrhnout na další učivo.

A teď zpět z ostrovů do rodných luhů a hájů. Zkusme na chvíli zapomenout na přijímačky a maturity, známkování versus slovní hodnocení, znalosti versus dovednosti a další strašáky našeho školství. Zaměřme se místo toho na každodenní realitu ve třídě a pokrok všech dětí v každé jednotlivé hodině. Skutečná změna se totiž může odehrát stranou velkých programů a vzletných slov. Bude stačit třicet tabulek a fixů do každé třídy a učitelé, kterým někdo řekl, jak s nimi zacházet.

Pavel Bobek učí na prvostupňové David Livingstone Academy v Londýně a dokončuje postgraduální diplom ve vzdělávání na UCL Institute of Education. Je členem Učitelské platformy a o svých učitelských zkušenostech z Anglie píše blog pro Otevřeno.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.