Peter Chvojka: Dcera s kamarádkou napsaly prezidentovi, aby zrušil domácí úkoly. Jak pochodily?

To odpoledne se nezdálo být nijak nebezpečné. Magda s Nelou, zabořené v sešitech, bědují: „Tolik úkolů! Učitelka se naštvala, že hlučíme, a řekla: ještě jednou někdo cekne a dostanete další úkol! Bylo jasné, že někdo promluví, a taky jo. To není spravedlivé." Magda nabere revoluční tóninu: "Celý den sedím ve škole, přijdu domů a zase jen úkoly a úkoly... Říkal jsi, že dětství je nejkrásnější část života. Trvá to věčně! Dožiju se někdy konce?“

Zrovna sedím u úkolu starší dcery Markéty, sám vyšťavený z celého dne, rvu jí do hlavy procenta, a tak vyštěknu: „Prostě to musíte vydržet! Stěžujte si třeba prezidentovi, ale ne mně!“

Milé děti, píše vám prezident: úkoly jsou pro vaše dobro

Uplynulo pár dní a dorazila sousedka. V ruce dopis pro „váženou slečnu Nelinku“ s odesílací adresou: Hrad I. Nádvoří čp. 1, Hradčany, 119 08 Praha 1, a trochu nabroušeně se ptala: „Prý jste navedl Nelču a Magdu, aby napsaly prezidentovi, že nebudou psát úkoly?“ Zavolal jsem Magdu: „Kde jste vzaly adresu?“ Magda odpověděla: „Kolik máme prezidentů? Kde bydlí? Prostě pan prezident, Praha, Pražský hrad 1.“ Samozřejmost jejích úvah mě uzemňovala: „Jistě, jistě. A ten dopis, co jste mu poslaly, ten máte taky?“ Místo holek odpověděla sousedka: „Jo, ten si okopírovaly! Tady je!“

Vrazila mi před oči text:

V odpovědi stálo:

Pozval jsem Nelču dál a ujistil sousedku, že vše dám do pořádku. Uklidněná odešla. Manželka slzela smíchy. Když opadl prvotní šok z činorodosti holek, začal mi mírně řečeno vadit ten bodrý tón, jimž zástupce hlavy státu sliboval, co jim domácí úkoly všechno dají.

Jiný kraj, jiný mrav

Zavolal jsem i ostatní děti a pustil jim začátek dokumentu Why Finland has the Best Education? (Proč mají Finové nejlepší vzdělání?) od Michaela Moora. Film začíná tím, že Moore chce po finské ministryni vzdělání, aby prozradila to tajemství úspěchu. Ministryně bez mrknutí oka vystřelí: „Nedělají domácí úkoly. Měly by mít především čas být dětmi, užívat dětského života.“

Následně mluví jeden finský ředitel školy a říká: „Domácí úkoly jsou přežitek.“ Moore je překvapen stejně jako konzervativní český učitel (a rodič), a raději se znovu ptá. Ředitel pokračuje: „Děti mají po škole jiné věci na práci. Třeba být spolu, být s rodinou, sportovat, věnovat se hudbě, číst.“ Následně Moore zpovídá učitelku a předjímá: „Nemají úkoly, tak polezou po stromech.“ A učitelka dodává: „...a druhý den mi přinesou ukázat, jaký hmyz tam našly.“ Učitel je zkrátka důvěrník. Jiná učitelka říká: „Když se mozek nutí bez relaxování jen a jen dřít, přestane se učit.“

Děti na mě zíraly: „Ale to je tak strašně nespravedlivé! Proč nechodíme také do takové školy?“ Vyvedl jsem je před statek a povídám: „Koukněte se na dráhu slunce, otočte se k němu zády a pohleďte co nejdál. Tam někde leží severské země, a kdybyste se narodily tam, tak byste žádné úkoly nepsaly, učitel by vám nikdy neřekl, že se chováte jako debilové, jak je to běžné ve vaší škole. To, co chce, abyste uměly, to vás naučí během výuky nebo vás nažhaví tak, že budete mít potřebu si to samy dohledávat. A teď se otočte opět za sluncem. Kdybyste tady na tomto místě stály před 30 lety a rozběhly se za tím sluníčkem, tak byste asi po 50 km narazily do ostnatého drátu, který odděloval naši zemi od západního světa. Ale možná ne, spíše by vás někdo ještě před tím zastřelil. Ten plot už tam není. Zmizel z našich kopců, ale ne z našich hlav. Pamatujete, co dělají naše ovce, když si zvyknou na elektrické dráty, my je sundáme a chceme je přehnat na čerstvou trávu? Brání se, bojí se, že dostanou ránu, a přestože drát už není, ony zůstanou na staré trávě smíchané s bobky. A tak je to i s námi.“

Tuž se, rodiči, ať ti dítě prospívá

Domácí úkol, potažmo celý koncept školství, má v českém kontextu dvě základní funkce, které nemají nic společného se vzděláváním:

1) je to demonstrace moci vůči žákům. Jde o to, aby žáci pochopili, že do života potřebují především schopnost sebezapření a dovednost vzdát se jinakosti a podřídit se uniformitě.

2) přidělení úvazku rodiči. Za širokého společenského souhlasu dovolujeme škole, aby na bedra rodičů naložila práci učitelů a zajistila jim po práci druhou šichtu. Rodiče nemají prakticky žádné prostředky, jak se vzepřít. Říkáme, že české školství jede jednostranně na výkon, ale upřesněme si to: hlavně na výkon rodiče. Systém tím drsně znevýhodňuje děti, jejichž rodiče nemají ani kompetence, ani čas se domácí přípravě věnovat.

Sousedka mě druhý den zastavila a říká: „Celý večer jsem Nelče vysvětlovala, že dokud bydlí tady, tak úkoly psát musí. Chcete hlavou prorazit zeď? Napište si na zvonek Don Quijote.“

Peter Chvojka vystudoval mediální studia a žurnalistiku na Fakultě sociálních studií MU v Brně a doktorské studium dějin novější české literatury na ústavu bohemistiky FF JU v Českých Budějovicích, kde nyní působí jako pedagog. Zabývá se hermeneutikou, tzn. teorií rozumění a interpretací uměleckého textu. Životem na venkovském statku, domácností bez televize a každodenním vyprávěním jednoho příběhu čtyř potomkům ve věku 5-15 let polemizuje se zaběhlými hodnotami moderní společnosti, zvláště s českým školstvím.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.