Radek Aubrecht: Proč učit moderní dějiny? Vysvětlují to, co dnes zažíváme

O nutnosti výuky moderních dějin asi není třeba vést debatu. Panuje o tom jak společenská, tak odborná shoda. Naproti tomu nelze přehlédnout poměrně časté diskuse o tom, zda jsou moderní a soudobé dějiny vyučovány v dostatečném rozsahu a formami, které mají naději dnešní žáky oslovit. Panuje relativně hojné přesvědčení, že tomu tak není. Utvrzují nás v tom výsledky některých znalostních anket, pořady typu Kovy řeší dějiny či některé tematické zprávy České školní inspekce. Povzbudivé nejsou ani pohledy do některých dějepisných učebnic a slova, rozumějte výmluvy, části vyučujících dějepisu o tom, že nemají dostatek hodin, výukových materiálů či že jsou nuceni respektovat rámcové vzdělávací programy, které nahradily dřívější osnovy. Nechejme pro tuto chvíli stranou otázku, do jaké míry se jedná o dojmy, podpořené selektivním výběrem informací na bázi konfirmačního zkreslení, či o postoje formulované na základě relevantních dat. Místo toho si položme otázku, proč by se měly moderní a soudobé dějiny vůbec učit ve větším rozsahu, než tomu bývalo v minulosti?

Stopy na každém kroku

Důvodů je řada. Moderní a soudobé dějiny jsou atraktivní, dají se studentům – na rozdíl od dějin antických či středověkých – přiblížit skrze řadu audiovizuálních materiálů, které jsou dnešní mladé generaci, vyrostlé na internetu, bližší než například texty. Navíc práce s takovým zdrojem informací lze vhodně propojit s mediální výchovou, například v tématu propagandy.

Po 20. století nám tu také stále zůstává řada nepřehlédnutelných stop a varování. Vedle pamětníků a míst, spojených se dvěma totalitami, je to zejména právě to poučení z minulosti, které sice zní jako klišé, leč je navýsost pravdivé a aktuální, zejména v době, kdy Evropa, popřípadě liberální demokracie čelí vzestupu populismu a nacionalismu. Minulé století nám totiž nabízí, bohužel, hodně vzorových příkladů, jakými směry se může naše společnost v dalších letech ubírat, pokud tyto negativní jevy podceníme.

Dalším, a nikoliv posledním, důvodem pro výuku moderních a soudobých dějin jsou i snahy „temných stran síly“ o přepisování dějin. Jsme toho svědky nejen u aktuální ruské propagandy, která hrubě zkresluje události 20. století s ohledem na politické potřeby tamního nedemokratického režimu, ale „přepisovače“ dějin najdeme přímo i v Česku. Vedle pohrobků komunistické strany a různých politických kašparů stačí připomenout diskusi o charakteru normalizační éry, ve které má silné slovo revizionistická neomarxistická škola, reprezentovaná mimo jiné děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Na akademické úrovni tak dochází k banalizaci zločinů komunistické éry.

Důvodů, proč učit více a zajímavě moderní dějiny, bychom našli jistě i více. Každopádně je třeba uvítat kroky a projekty, jež mají za cíl podpořit výuku tohoto období. Za všechny si dovolím připomenout zejména Dějepis+, který vzešel ze spolupráce Národního pedagogického institutu a Ústavu pro studium totalitních režimů. A mimochodem, potřeba většího akcentu na výuku moderních dějin, respektive totalitních systémů, se objevila dokonce i v programovém prohlášení nové vlády. 

Radek Aubrecht je učitelem dějepisu a základů společenských věd na Gymnáziu Na Zatlance v Praze. Společně se svými studenty napsal a vydal tři knihy, poslední z nich Německy mluvící Praha byla vydána i v Německu. Je organizátorem a spoluorganizátorem tematických dnů. Trénuje školní debatní tým a pořádá meziškolní přehlídku s názvem Studentské projektové fórum Zatlanka. V letech 2017, 2018 a 2019 se stal finalistou ocenění pro inspirativní učitele Global Teacher Prize CZ.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.