Mladí lidé si uvědomují, že o komunistickém režimu vědí málo. Za to ale můžou dospělí, říká Karel Strachota

Když se na jaře zavřely školy, na webovém portálu JSNS.cz bylo k dispozici více než dvanáct set filmů a audiovizuálních pomůcek především k výuce moderních dějin nebo mediální gramotnosti. Web tedy nabízel přesně to, po čem v té době byla obrovská poptávka – audiovizuální obsah, který by se dal použít při výuce na dálku. Lidé, kteří na tomto projektu v organizaci Člověk v tísni pracují, začali okamžitě připravovat návody pro rodiče i pro učitele, jak konkrétní videa použít v online hodinách. A také začali vyjednávat s držiteli autorských práv, aby s materiály z webu mohly děti pracovat nejen ve škole, ale i doma.

„S nositeli autorských práv máme vyjednáno, že materiály budou využívány ve vzdělávacích a osvětových nekomerčních projektech. Za normálních okolností se u nás proto pedagogové musí zaregistrovat, abychom mohli prokázat, že jsou využívané oprávněným způsobem,“ vysvětluje ředitel projektu JSNS Karel Strachota. Povedlo se a web se otevřel k volnému použití všem. Odemčený zůstal po celou dobu, kdy byly zavřené školy. Seznamte se s dalším finalistou letošní ceny EDUína.

Přibylo během lockdownu lidí, kteří si k vám chodili pro inspiraci?

Na jaře rostl počet uživatelů hodně strmě. Teď na podzim to bylo pozvolnější, ale pořád je to mnohonásobný růst. My jsme pro ně každý den generovali nové materiály určené pro distanční výuku, připravovali jsme opravdu konkrétní návody, jak s našimi materiály při distanční výuce zacházet, a snažili jsme se, aby příprava hodiny byla maximálně jednoduchá. Fungovalo to, měli jsme řadu pozitivních reakcí od vyučujících i od rodičů. Věřím, že tyto materiály budou využitelné, i když budou děti zpátky ve školách. Tím spíš, že dál vyvíjíme e-learningový systém, který se dá využívat nejen při výuce na dálku, ale i při práci ve třídě.

O která z vašich témat byl v té době největší zájem?

Kromě nárůstu počtu uživatelů se ve srovnání s předchozím obdobím nic dramaticky nezměnilo. Dlouhodobě narůstá zájem o mediální vzdělávání, a ten byl během koronavirové krize o něco výraznější. My se mu věnujeme dlouhodobě a bohužel mnohé, co se v kyberprostoru děje, potvrzuje, že mediální gramotnost by měla patřit mezi klíčové kompetence mladých lidí, pro které je pobyt v tomto prostředí přirozený. Mediální vzdělávání není o tom zakazovat, co mají číst, poslouchat nebo sledovat, ale učit je chovat se obezřetně, uvědomovat si důležité charakteristiky prostředí, ve kterém se pohybují. Nejen naše výzkumy potvrzují, že i když tráví na internetu denně hodiny, nemají o tom prostředí často ani základní znalosti. Nevědí například, že existují nějaké algoritmy nebo personifikace obsahu.

Je to nyní, když jsou online i „ve škole“, ještě větší problém než dřív?

Na vyhodnocení toho, co bude znamenat ještě masivnější přesun před monitory a displeje, je ještě brzy, chybí zatím data. Předpokládám, že to může posílit různé negativní jevy, může se projevit ve větší míře závislost, častější může být kyberšikana, rizikem je také necitlivé zacházení s osobními daty.

Na jaře jste web JSNS.cz otevřeli k volnému použití zdarma. Předtím zdarma nebyl?

Jde o vzdělávací portál, který nabízí zdarma opravdu hodně audiovizuálního obsahu. Ten má autorskou ochranu a my máme s nositeli autorských práv vyjednané smlouvy, na jejichž základě může být využíván ve vzdělávacích a osvětových nekomerčních projektech. Za normálních okolností se u nás proto pedagogové musí zaregistrovat, abychom mohli nositelům autorských práv prokázat, že tyto materiály využíváme oprávněným způsobem. Jarní situace ale byla natolik výjimečná, že jsme držitele autorských práv oslovili a požádali jsme je, aby nám umožnili otevřít weby pro žáky a pro rodiče, kteří by se s nimi doma chtěli věnovat třeba mediálním tématům. S druhou vlnou jsme to zopakovali, takže v tuto chvíli je web pro nekomerční využití otevřený pro všechny a zůstane to tak opět do té doby, než se žáci vrátí do tříd.

Kromě portálu JSNS.cz připravujete pro školy také vzdělávací projekty, které se za normálních okolností odehrávají ve třídách. Aktuálně například běží Měsíc filmu na školách. Jak moc je letošní rok jiný?

Měsíc filmu na školách organizujeme patnáct let a zatím vždy po projekci filmu následovala ve třídě debata s hosty. Do škol přijížděli nejčastěji pamětníci komunistického bezpráví, ale také historici nebo filmaři a další hosté. To samozřejmě nyní nelze, stejně jako to nebylo možné na jaře, kdy jsme organizovali Týdny mediálního vzdělávání. Už na jaře jsme si vyzkoušeli převést debaty do online prostředí a udělali jsme to i nyní. Využil toho pro mě až překvapivě vysoký počet škol, zapojilo se jich kolem čtyř set. Žáci se podívali na film, který jim vyučující doporučil, a potom se připojili k online debatě. Několik jsme jich připravili sami, řada škol si online setkání s pamětníkem domluvila individuálně. Minulý týden se na námi organizovanou debatu dívalo přes tisíc lidí přímo na streamu a každý den přibývají další školy, které si ji pouštějí ze záznamu. Takže to jde, i když osobní setkání to samozřejmě nenahradí.

Chovají se žáci při online debatách jinak než naživo?

Myslím, že ano. Na jednu stranu se ocitají ve výrazně větší skupině, než je jejich třída, ale zároveň je to anonymnější. Ta zkušenost je podobná jako při promítání pro žáky základních škol i pro středoškoláky během festivalu Jeden svět. Mimochodem, Jeden svět na školách se narodil jako festivalové děcko a dodnes polovina hostů festivalu jsou žáci a studenti, a to jak v Praze, tak v celé České republice. I tam vidíte, že se zejména starší děti před větším publikem stydí. Proto také během festivalu používáme menší sály nebo omezujeme kapacitu těch větších.

Co je tématem letošního Měsíce filmu?

Pro letošní rok jsme jako ústřední zvolili téma Média a totalita. Chtěli jsme připomenout, jak komunisté pomocí masových médií manipulovali společnost, co to byla cenzura, a zároveň připomenout, že nezávislá a svobodná média potřebujeme i dnes. S ohledem na smutné výročí vraždy Milady Horákové jsme do nabídky zařadili i dva filmy, které se vrací k jejímu soudu. Tím spíš, že mediální kampaň provázející proces s Miladou Horákovou je bohužel v mnohém pěkným příkladem, jak se dá prostřednictvím médií s lidmi manipulovat až tak, že podepisují petice žádající trest smrti pro nevinnou ženu.

Které z filmů na vašem webu školy touto dobou nejčastěji pouštějí?

Každoročně si jich část vybírá některý z filmů, který se týká bezprostředně sametové revoluce. Mám radost, že dva nejpřehrávanější filmy na našem portále jsem režíroval, konkrétně jde o filmy 1989: Z deníku Ivany A. a 1989: Z dopisů psaných přes železnou oponu. Oba vznikaly s vědomím, že jsou určené pro tuto cílovou skupinu. Stále hledáme způsoby, jak zprostředkovat dobu, kterou dnešní mladí lidé nezažili a o které mnozí z nich vědí jen málo. Autentické příběhy jejich vrstevníků podávané vizuálně zajímavou formou jsou jednou z těchto cest.

Jak dobře se orientují dnešní mladí lidé v moderních českých dějinách?

Od roku 2009 každé tři roky děláme výzkum na reprezentativním vzorku středoškoláků a z něj nevyplývá, že by moderní dějiny mladé lidi nezajímaly. Je to obráceně, opakovaně uvádějí, že se chtějí dozvědět více. Většina z nich si uvědomuje, že jejich povědomí o tom, jak vypadal život v socialistickém Československu, je malé. To sebekriticky pojmenovává většina z nich. Ale to jsme způsobili my, dospělí. I teď platí, že na spoustě škol končí výuka moderních dějin druhou světovou válkou. Pokud se dostanou dál, tak jen „letem světem”. V televizi přitom stále běží normalizační seriály, které selankovitě popisují v mnohém hnusnou dobu. V mnoha rodinách se o tom, co bylo před rokem 1989, stále z nejrůznějších důvodů nemluví. Pro řadu vyučujících je to téma těžko uchopitelné a já nezřídka slýchám, že rodiče nejsou příliš nadšení, že se naší nedávné minulosti ve škole věnují. Abych řekl i něco pozitivního, před patnácti lety jsme byli první vzdělávací projekt, který toto téma pojmenoval jako důležité. Od té doby přibyla celá řada osvětových aktivit. I když v tom stát selhává, díky neziskovým projektům vznikly dobré materiály, které hodně škol využívá.

Je komunistické Československo ještě třicet let po sametové revoluci pro školy kontroverzní téma?

Pořád platí, že jsme se jako společnost s tou dobou nevyrovnali. Máme v zákonu pojmenovanou zločinnou podstatu komunistického režimu, ale nemálo čelných představitelů má nepěkné kádrové profily a řadě občanů to nevadí. I to se propisuje do toho, jak dobu před rokem 1989 vnímají učitelé. Museli jsme dlouho navrhovat a vyjednávat, aby vzniklo alespoň metodické doporučení k výuce moderních dějin, protože když si projdete rámcové vzdělávací programy, najdete v nich jen velmi vágní formulaci. I to může být důvod, proč se do výuky moderních československých dějin někteří učitelé a ředitelé nemají chuť pouštět.

Co plánujete v rámci Jednoho světa na školách dál?

Tematicky se nechystáme udělat krok jiným směrem, stěžejní pro nás zůstávají moderní dějiny a mediální vzdělávání. Nadále se budeme věnovat také životnímu prostředí, což je další okruh, který u mladých lidí rezonuje. Chceme také rozvíjet tu část našich aktivit, která cílí na konkrétní mladé lidi, jako je například cena Gratias Tibi pro mladé lidi, kteří se zapojují do dění okolo nás a mění věci k lepšímu. Lidé obecně stále moc nevěří, že by mohli přispět k \řešení problémů, které kolem sebe vidí. Myslím, že je to stále spojeno s tím, co jsme žili před rokem 1989. Já ale cítím ve školním prostředí a vidím to i v různých průzkumech, že přibývá mladých lidí, kteří si uvědomují odpovědnost za svět, v němž žijí. Tím spíš chceme dál hledat příležitosti, jak na ně poukázat, jak nabourávat stereotypní pohled, podle kterého vyrůstá generace, která se chce jen bavit a nic pořádného ji nezajímá. Je to v mnohém na nich a my starší bychom jim měli dát prostor a neměli bychom jim to kazit.

Karel Strachota je ředitel a zakladatel vzdělávacího programu JSNS organizace Člověk v tísni. V ní nejprve působil jako ředitel festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Spolupodílel se na vzniku řady publikací, audiovizuálních pořadů, metodických příruček a fotografických projektů. Stál u začátku projektu Příběhy bezpráví, který přináší do školní výuky dokumentární i hrané filmy o moderních československých dějinách a debaty s pamětníky.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.