Rodiče i politici se začali zajímat o školy, říká Češka, která pracuje v Itálii jako učitelka. Je to jedna z mála dobrých věcí, které přinesl koronavirus

Koronavirus zasáhl jako první zemi v Evropě právě Itálii. Přispěl k tomu zřejmě zřejmě vysoký věk populace, hustota obyvatel na kilometr čtvereční, a také zpočátku velmi vlažný přístup k bezpečnostním opatřením, zejména ze strany regionálních politiků. Uzavřením škol 5. března jim vláda odebrala rozhodovací pravomoci a všichni učitelé, studenti a žáci netrpělivě očekávali instrukce od ministerstva školství.

Jenže nějakou dobu se nedělo nic. Nikdo nevěděl, co dělat, jaký postoj zaujmout. Žáci a studenti měli radost z nečekaných prázdnin, jenže většina učitelů z toho vyvodila, že jsou to prázdniny pro ně, ale rozhodně ne pro žáky. Naložili jim nekonečné množství úkolů, poslali prostřednictvím emailu či WhatsApp zpráv zadání a čísla stránek, které je třeba nastudovat, a bylo. Školy měly původně být zavřené jen na 14 dní, ale i tak někteří kolegové poznamenávali s úzkostí v hlase: “Jak tohle budeme dohánět?” V Itálii totiž školní rok trvá pouze osm měsíců a je během nich potřeba zvládnout mnohem větší obsah učiva než je tomu v České republice. 

Když začínalo být zřejmé, že se do škol jen tak nevrátíme, ozvalo se konečně ministerstvo školství. Jenže přicházely zprávy, které si často protiřečily. Úkoly ano, úkoly ne. Videohodiny ano, videohodiny ne. Hodnocení, konzultace, vysvědčení, datum konce školního roku, maturita, vše jeden velký otazník. Žádné jasné instrukce, žádná konkrétní pomoc pro učitele. A tak se k tomu každá škola postavila po svém. 

Letos nikdo nepropadl, dohánět se bude příští rok

Nejčastěji vypadala výuka takto: většina základních i středních škol měla online hodiny přes Google Meet nebo Zoom. Učitelé vytvořili náhradní rozvrhy hodin, většinou se jednalo o maximálně dvě online hodiny denně. Převážná část škol zadávala úkoly prostřednictvím platforem Google Classroom či Edmodo, žáci je (často za výrazné pomoci rodičů) vypracovali a odesílali zpět učiteli. Některé školy daly přednost tzv. asynchronní výuce, jejíž výhodou je, že každý žák či student se může učit svým vlastním tempem. Na online platformy učitelé nahrávali svá videa s výklady probírané látky, odkazy na webové stránky, videa Youtube apod. Žáci potom vypracovávali zadané úkoly až po zhlédnutí učitelova výkladu.

V čem nebylo dlouho jasno, bylo hodnocení. V oběžníku ministerstva školství ze 17. března ministryně školství oznámila, že tento školní rok zakončí úspěšně všichni žáci a studenti a nikdo nebude opakovat ročník. Naprostá většina učitelů považovala tento krok za chybný a demotivační a tomu odpovídala i realita: hodnocení nakonec probíhalo víceméně dle libovůle učitelů. Mnozí ústně zkoušeli – a dávali známky - během online hodin, jako kdyby byli ve škole. 

Školní rok skončil ve většině regionů 10. června a do vyšších ročníků postoupili všichni žáci včetně těch, jejichž výkon byl hodnocen jako nedostatečný. Učitelé mají za úkol těmto žákům připravit individuální studijní plány, které jim pomohou učivo dohnat. Osobně jsem vůči tomuto nápadu dost skeptická. Myslím, že organizace nového školního roku bude velmi náročná a učitelé nebudou mít na takovou práci dostatečnou kapacitu.

Učitelé v televizi a zjednodušená maturita

Velmi rychle, na rozdíl od ministerstva školství, zareagovaly všelijaké nevládní instituce a společnosti, které se vzdělávání věnují dlouhodobě. Jedním z nich byl například italský kulturní institut, který edituje nejprestižnější italskou encyklopedii Treccani. Nabídl své online obsahy zdarma všem školám, učitelům a studentům. Italská národní televize RAI vysílala od 9. března každý všední den od osmi do dvou hodin odpoledne výukové pásmo pro druhý stupeň základních škol. Televizní kanál RaiPlay se podobně věnoval žákům prvního stupně, mohli se vzdělávat v oblasti přírodopisu, zeměpisu, historie a dokonce i anglického jazyka. Ačkoliv byly pořady zajímavé, většinou sloužily jen jako doplněk k práci učitelů. 

Od poloviny dubna se v televizi začali objevovat učitelé, vybraní ministerstvem školství, a také vysokoškolští profesoři a akademici, kteří měli středoškolákům u obrazovek pomoci připravit se na státní maturitní zkoušku. Ta začala 17. června, konala se prezenčně, ale za velmi přísných hygienických opatření a ve zjednodušené podobě. Studentům byly odpuštěny dvě písemné zkoušky, zůstala pouze ústní část. Ta se skládá z prezentace na zvolené téma, které je potřeba nahlédnout z pohledu několika předmětů, a z její obhajoby. V druhé části každý maturant analyzuje jeden literární text. 

Učitelstvo stárne a pokrok se nekoná

“Scuola non si ferma” (Škola se nezastaví), pochválila tři měsíce vyučování na dálku italská ministryně školství Azzolina. Školám, které si stěžovaly na nedostatečné technické vybavení, například ministerstvo školství nabídlo tablety a SIM karty. Podle ministryně takto “zachránili” téměř 117 tisíc žáků.

Realita je ale o trochu méně růžová. Obzvláště děti imigrantů ve spoustě případů ze vzdělávání úplně vypadly. Někteří žáci neměli doma žádný přístroj, kterým by se se školou mohli spojit. Jsou tu i další háčky. Během krátké doby měli učitelé k dispozici spoustu úžasných digitálních materiálů, které mohli využívat zdarma. Jenže většina učitelů v italských školách je v důchodovém věku a italské školství se posledních několik desetiletí příliš nerozvíjelo. Nové didaktické přístupy jako by nedokázaly překonat alpské pohoří, které je branou mezi Itálií a zbytkem Evropy. Téměř bez výjimky dominuje frontální výuka a memorování velkého množství dat. Žáci druhého stupně ZŠ tak běžně citují Dante Alighieriho ve staroitalštině, memorují skloňování sloves v latině a překládají latinské texty. Jakékoliv jiné způsoby výuky jako například práce ve skupinách, při které se děti učí spolupráci, nebo peer learning, kdy se děti učí jeden od druhého, jsou většinou vnímány jako ztráta času.

Příští školní rok je ve hvězdách

Učím osmým rokem anglický jazyk na soukromé katolické základní škole v toskánském Arezzu a z vlastní zkušenosti mohu říct, že nejen každá škola, ale i každý učitel se k distanční výuce postavil po svém. Některé mé kolegyně například absolutně odmítaly videohodiny s tím, že se necítí na to, být pod drobnohledem rodičů. Větším problémem však bylo, a to nejen na naší škole, že neuměly ovládat dobře počítač. Nevěděly, jak nahrát dokumenty, jak pracovat s MS Office, jak zapnout kameru a podobně. Jiná kolegyně naopak dokázala z distanční výuky vytěžit maximum. Zadávala dětem projekty, které zahrnovaly použití nejrůznějších volně dostupných aplikací jako malování Pixart nebo Wordwall. 

Velkým otazníkem pro učitele, ale i rodiče, teď zůstává, co se bude dít v září. Ministerstvo momentálně pracuje na dekretu, který by měl ujasnit, kdy a za jakých podmínek se školy otevřou. Uvažuje se o posunutí začátku školního roku o dva týdny dopředu, snížení maximálního počtu žáků ve třídách na patnáct nebo o povinné sobotní výuce, aby děti mohly rychleji dohnat zameškanou školu. Sobotní výuka má v Itálii svou tradici, ale pomalu se od ní upouští. Někteří rodiče vybírají školu pro své děti právě podle toho, jestli se do ní musí i v sobotu. Nyní tedy hrozí, že to bude znovu plošně povinné.

Pozitivní na celé koronakrizi je určitě to, že se o školství začala v Itálii vést veřejná diskuze. Doposud se zdálo, že školy nejsou zajímavým tématem pro politiky, ale ani pro veřejnost. Nyní se otevřela diskuze o dalším vzdělávání učitelů, o digitalizaci škol, o způsobu hodnocení. Jde o výzvu, které by bylo škoda nevyužít. S napětím teď všichni čekáme, pro kterou cestu se italská vláda rozhodne. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.