Šedivá šlichta normalizačního socialismu bez chuti. Jak vzpomíná na školu šéf kultury ČT Petr Vizina

Základní škola: byly to šťastné roky, nebo utrpení?

Typický normalizační ústav. Vybaví se mi, jak učitelka Vaníčková plakala, když zemřel Brežněv. Poštovní známky z Kuby ve sbírce paní učitelky Slavíčkové. Vyvolaly ve mně silnou náklonnost k tropickému socialismu a nejspíš od té doby i k dennímu snění. Deprimující ranní rozcvičky se čtveráckou klarinetovou znělkou na stanici Hvězda. Šedý Husák shlížející ze zdi. Matematická olympiáda ve Stodůlkách. Vítání Muhammada Rézy Pahlavího na staré Ruzyni. První máje. Výprasky kvůli stížnostem učitelů.

Ani štěstí ani utrpení, jen šedivá šlichta normalizačního socialismu bez chuti. Učitelé konformisté, nevybočující k dobrému ani ke zlému. Pan učitel, posila v důchodovém věku, když na nás řval a od úst mu létaly drobky tabáku. Z té doby si pamatuju název Hysteps, napsaný na prášcích, které měl na stole. Kromě toho dobrého muže, který si předsevzal cepovat a pěstovat moji inteligenci, nebyli učitelé žádné zrůdy, ani andělé. Jen sentimentální tety a pár mužů bez tváře. Inspirativních příkladů na jedné straně a perverzních charakterů, kteří se živili ve školství za dob ČSSR, jsem si všiml teprve později. Na učňáku, kam jsem šel s jednou dvojkou - v mém okolí měli prakticky všichni jen základní vzdělání.

Byl jste šprt nebo lajdák?

Lajdák, jednoznačně. Nebylo proč se šprtat, být jedničkář na venkovské malotřídce stejně znamenalo pořád čekat, až budu moci říct správnou odpověď.

Co vás ve škole bavilo/nebavilo?

Bavila mě cesta ze školy přes pole. Branná výchova v lese za vsí. Pozemky a dílny v dřevěných barácích, které byly cítit lakem a plesnivinou.

Co nejužitečnějšího jste se ve škole naučil?

Že školu musím přečkat a že udělám všechno pro to, aby na tom moje děti nebyly jednou stejně. To se snad podařilo - dcera studuje právnickou fakultu a zrovna je na Erasmu v Portugalsku. A oba synové chodí na pečlivě vybranou ZŠ Petřiny - sever.

Kterou zkušenost považujete ve vašem životě za nejpřínosnější?

Že dítě potřebuje zastání, i když působí jako spratek a možná dokonce spratek je. Pokud se narodí se špatně rozdanými kartami, tím spíš. Dospělí mu to dluží. A že to zastání leckdy vlastně nic nestojí, to jsem si uvědomil, když jsem pak pracoval jako učitel v Bratrské škole.

Petr Vizina je vedoucí kulturní redakce zpravodajství České televize a působí také v Českém rozhlase. Jako redaktor a komentátor se věnuje především hudbě a literatuře. Vyučil se elektromechanikem, od roku 1990 učil na pražské Bratrské škole. Předloni dokončil studium Katolické teologické fakulty. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.