Školní rok páťáka Kryštofa v Berlíně: napřed uvítací třída, pak papírové úkoly v časech koronaviru

Loni v létě jsme se společně s rodinou vydali na velké dobrodružství. Přestěhovala jsem se s manželem a dětmi už podruhé v životě do Berlína. Rozhodli jsme pro tuhle velkou změnu i z toho důvodu, že německé státní školky jsou kvalitní a v mnohém podobné jako ty české (nehrozí tak velký kulturní šok). Taky jsem chtěla, aby naše děti uměly dobře cizí jazyk. Pořád tohle považuju za jeden z největších darů do života.

Na začátku pobytu bylo pro našeho desetiletého syna Kryštofa samozřejmě nejhorší to, že v Berlíně jsou zcela jinak letní prázdniny a škola začíná už v srpnu. Tím se dostávám k jednomu z rozdílů ve školství, které mě tu baví pozorovat. Obecně se mi německý systém prázdnin líbí víc než český. Děti tu mají ve výsledku o něco málo víc volna než ty české, jen je prostě rozložené do celého roku. Letní prázdniny mají sice jen šest týdnů, zato mají třeba dva týdny volno přes Velikonoce a podobně. Každá německá spolková země má pak prázdniny trochu jinak a vše se ještě každý rok mění. První věc, kterou jsem si tady pořídila, byl tedy rozvrh prázdnin pro Berlín.

Napřed je třeba naučit se německy 

V Německu chodí všechny děti cizinců, pokud neumí perfektně jazyk, do takzvané integrační třídy, které se říká „jazyková třída“ nebo taky „uvítací třída“ („Wilkommensklasse“). Cílem je intenzivní výuka němčiny. U nás měly děti němčinu každý den čtyři hodiny. K tomu se učily matematiku a pár oddychových předmětů, jako je výtvarka, tělocvik nebo hudební výchova. Systém výuky jazyka je do detailů propracovaný, Němci s tímhle mají zkušenosti. Děti hodně pracují třeba s obrázky, dostanou speciální kartičky, které vypadají jako pexeso s nakreslenými předměty. A doma je z toho třeba rodiče zkouší. Od začátku mají taky všude barvami rozlišené členy u jednotlivých podstatných jmen – der, die, das. Právě zapamatování členů je jedním ze základů německé gramatiky, na kterém se pak dále staví. Pokroky, které dělal náš syn v němčině, byly fascinující a jsem za to moc ráda.

Do integračních tříd chodí většinou malá skupina dětí, u nás jich bylo deset. Většinu tvoří děti ze Sýrie, pak tu byly dvě Islanďanky, chlapec z Uzbekistánu a náš Kryštof. Jde o děti smíšené jak věkově, tak i úrovní jazyka. Každému z nich pak šije učitelka na míru úkoly, které má dělat v hodině. Je to velmi individuální přístup, což klade obrovské nároky na učitele. A my měli štěstí na úžasnou třídní „Frau Isbarn“, která je rozhodně jednou z nejlepších a nejklidnějších učitelek, co jsem potkala. Děti včetně našeho syna ji naprosto milují. I ona nám v počátku pomohla v tom, aby se synek rozkoukal, a školu si díky ní postupně oblíbil. I díky jejímu přístupu a odhadu jsme nakonec už v pololetí přeřadili syna do klasické německé třídy 5A. I po přestupu zůstávají však děti v kontaktu se svou mateřskou integrační třídou, kde mají podporu ve všem, čemu třeba nerozumí apod. 

Zajímavě řešené je u integrujících se dětí známkování. Pokud předmět zvládnou tak, aby měly dobrou známku, tak ji dostanou. Pokud v tom naopak plavou, obdrží jen slovní hodnocení. To vše proto, aby nebyly demotivované neúspěchem. Přijde mi to jako dobrý kompromis. Jinak se v Německu známkuje jako u nás, ale kromě pětky je ještě šestka jako nejhorší známka. 

U berlínských škol si lze oficiálně zjistit, jaké procento dětí jsou cizinci, tedy děti z rodin, jejichž mateřským jazykem není němčina. Naše krásná škola, která leží přímo v centru města u prezidentského paláce Bellevue, má přitom podíl cizinců 50 procent. Podle statistik však aktuálně převažují cizinci na zhruba polovině berlínských škol. Několik berlínských škol aktuálně hlásí podíl cizinců dokonce víc než 90 procent. Je to opravdu velké téma, mnoho lidí nechce posílat své děti na v podstatě neněmecké školy. Kvůli tomu se třeba i stěhují, nebo si fiktivně mění bydliště. V Berlíně totiž musíte nastoupit na spádovou státní školu určenou úřadem podle bydliště. Obecně se řeší, že na školách, kde převažují cizinci, se pak děti mezi sebou baví svým jazykem a upadá často úroveň němčiny. U nás na škole mají děti zakázané bavit se spolu ve škole svými jazyky – tedy třeba arabské děti z naší integrační třídy, které tu mají velké skupiny, spolu nesmí mluvit arabsky, ale prostě německy. U nás to všichni dodržují a vtipné je, že se vzájemně upozorňují, když to někdo poruší. Obecně jsme měli štěstí nejen na učitelku, ale i na moc fajn děti z celého světa, které za sebou mají nejrůznější zajímavé příběhy.

Obědy zdarma, družina za poplatek, úsměv všude

Ve škole mají všechny děti právo na obědy, které jsou pro Berlín od tohoto školního roku zdarma. Po škole pak chodí do družiny, které se tady říká Schulklub. Za družinu se platí částka vypočítaná podle příjmu rodičů. Jde opravdu o minimální příspěvky, které se běžně třeba pohybují kolem 15 eur měsíčně. V Schulklubu se o děti starají dva vedoucí a funguje stejně jako česká družina, hrají se hry a podobně. 

Co se mi v německé škole ještě líbí, jsou praktické předměty a projekty, kde se učí děti samostatně uvažovat. Kryštof měl třeba nedávno ve škole projekt „jídlo a pití“. V jednom ze dnů se děti učily, kolik jaký nápoj obsahuje cukru, a měly si samy přinést z domova nějaký nápoj, jehož složení pak zkoumaly. Podobně to bylo třeba s pečivem. Děti to bavilo, nenásilnou formou se naučily slovíčka a pojmy, a navíc si popovídaly o tom, co je a co není zdravé. Rozhodně lepší než nezáživné biflování. Dále oceňuju atmosféru ve škole. Mám pocit, že na německé základce se mnohem víc setkávám s ochotou a s úsměvy než na té české. Možná je to i tím, že jsou tu učitelé na rozdíl od českých opravdu dobře ohodnocení, motivovaní a lidé si jich tu váží. 

Koronavirus: v Berlíně na online výuku zapomeňte

Jakkoliv jsem z Kryštofovy berlínské školy byla od začátku školního roku nadšená, tento pocit mě dost opustil koncem března. I v Berlíně totiž došlo na uzavření škol kvůli epidemii koronaviru a pro nás s manželem to znamenalo, že jsme kromě pracovních povinností museli doma učit Kryštofa a zabavit jeho mladší sestru Laru.

S trochou závisti jsem sledovala, jak mnohé české školy zavedly alespoň částečnou online výuku. V Německu obecně digitalizace ve školství úplně nefrčí, takže naše škola nám na každý týden chystala do kastlíku úkoly a pracovní listy, které jsme pak vyplněné nosili zpátky. Úkoly byly z němčiny a matematiky, na ostatní předměty se úplně rezignovalo, což Kryštofovi samozřejmě dost vyhovovalo. Mám pocit, že místní učitelé “koronaprázdniny” pojali dost na pohodu a všechnu starost přehodili na rodiče. Pro nás s manželem to bylo velmi náročné období, na které tedy nevzpomínám úplně ráda; navíc jsme se už před odjezdem rozhodli, že chceme, aby Kryštof měl i české vysvědčení, takže jsme kromě německých úkolů paralelně řešili i ty české. 

V průběhu května jsme coby novináři - a tedy “pracovníci v prvním linii” - získali možnost umístit Laru zpátky do školky, čehož jsme s radostí využili a těšili jsme se, jak se k věci postaví škola. Bohužel kvůli rozdělení na malé skupinky a personálnímu obsazení to vyšlo tak, že náš páťák bude až do konce roku navštěvovat školu jednou týdně na celé čtyři hodiny. Musím říct, že soukromé školy se snaží daleko víc a my už chvílemi trochu litujeme, že jsme na začátku zvolili státní školství.

Potěšilo nás aspoň to, že škola v srpnu pravděpodobně začne víceméně normálně a pro děti cizinců poběží letní škola, aby znovu nabraly tempo v němčině. My ještě uvidíme, jestli tuto nabídku využijeme; myslím, že jsme se učili dost a přece jen bychom rádi strávili letní volno aspoň zčásti i doma v Praze. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.