Slasti a strasti začínajících učitelů: Tadeáš a Klára jsou hození do vody a popisují, jak se jim plave

TADEÁŠ

Můžu dělat práci za několik lidí, můžu ji dělat dobře a efektivně, ale přesto mé místo v jisté instituci zrušili. Ideální příležitost směřovat k tomu, co jsem vlastně vždycky chtěl: učit. Ideální příležitost najít si v polovině prázdnin sympatickou školu v dostupné vzdálenosti.

Přípravný týden je poněkud chaotický, pamatuji si sotva deset jmen svých kolegů a kolegyň. Zpracovávám si celé kapitoly učiva, přemýšlím, co by si žáci měli odnést, jak je zapojit a zaujmout. Ptám se kolegů. I přes nelichotivá slova na adresu dětí ze strany některých z nich doufám, že mé působení na škole bude mít smysl. Že nebudu opakovat věci, které se mně samotnému na škole nelíbily. Dokážu přispět k tomu, aby společnost přestala české školství kritizovat? Nebo budu rozedrán spáry rodičů? Budu schopný s učitelským platem uživit rodinu?

...

První týden je za mnou. Je neděle, ale já jsem přesto zcela mrtvý. Přede mnou žádný další odpočinek a hromada příprav. První týden se ale snad povedl. Nebyl jsem si jistý, jak budu zvládat kázeň ve třídě. Zdálo se ale, že se mi povedlo získat určitý respekt, a to tím, že žáci měli příležitost se k tématu vyjadřovat, ptát se, a že jsem témata propojoval s praxí, s přehledem odpovídal i na ty největší záludnosti a třída se zkrátka nenudila. Že by na takový přístup nebyli zvyklí?

Postupně se snažím zapamatovat si jména žáků, nikdo si na nic nestěžuje a já mám možnost dělat práci tak, jak chci, a učit se z vlastních chyb. Zatím z každé hodiny jsem odcházel s tím, že měla nějaký smysl, že dětem něco dala.

Jak se psalo v jednom meme: mysl učitele je jako prohlížeč, kde je otevřeno 1332 panelů. Pořád. V jednom kuse připravuji výuku a snažím se něco vytvořit. Nenašel jsem čas na to, abych spravil rozvrzanou židli, abych se šel projít. Všechno investuji do toho, abych vytvořil kloudné a přínosné hodiny. Dostanu ušmudlaných 20 362 Kč a na novinky.cz si přečtu, že učitelé jsou blbí a jejich práce je k ničemu. Jsem sebevrah? Možná. Ale optimismus jsem stále ještě neztratil.

KLÁRA

Aby mi ten začátek ulehčili, tak jsem hned třídní primy a tercie, předsedkyně přírodovědný předmětový komise a ještě navíc specialistka CKP - nějakej projekt, kde je zapojenejch 42 škol a já tomu budu šéfovat na tý naší. Dva dny před začátkem školy mi ve 22.30 hod. přišly na mail úvazky, konečně aspoň rámcově tuším, co budu učit.

I tak ale dost panikařím. Nevím, co si vezmu na sebe, nevím, co se bude zítra dít. Vybavuje se mi scéna z filmu Bota jménem Melichar, kde se začínající učitelce vysype z rukou v dešti milion papírů a k tomu ještě bačkory. Jdu si ještě před spaním udělat nehty, pak si lupnu prášek na spaní a snažím se nemyslet na zítřek. Myslím na to, jak jsme chodili do školy zpruzený, a nikdy mě nenapadlo se zamyslet nad tím, jak na tom asi je druhá strana – učitelé. Nevím, jak mě žáci přijmou...

...

Je neděle večer, první týden mám za sebou, sedím již šestou hodinu v kuse u příprav.

V přípravném týdnu jsem se dozvěděla akorát to, že pokud studenti nebudou přezutí, musí si koupit v kanceláři návleky za 10Kč, zato jsem se to dozvěděla asi pětkrát. A pak to přišlo! První den, postavit se před žáky, kteří o chodu školy mají daleko větší vědomosti než já, a nerozbrečet se! Vybavila jsem si všechny rady z fakulty, před očima mi naskakovaly všechny teorie a vyřčená moudra, která se s překročením prahu do třídy rozpustila jako pára nad hrncem.

Všichni mi radili, že mám být ze začátku přísná, že mám držet pevně opratě třídy, povolit se dá vždycky, utáhnout už hůř, říkali. Ale když jsem přišla do třídy, neviděla jsem tam bandu nevychovaných šimpanzů, viděla jsem v žácích zmatené spojence, kteří jsou v tom chaosu se mnou. Jsem jejich asi 25. učitelka biologie a oni doufají, že já vydržím alespoň dva měsíce. Jakmile jsem viděla tu jiskřičku naděje, vzpomněla jsem si jen na jednu radu, která mě úplně ovládla: „Hlavně buď sama sebou“. Tuhle památnou větu řekl jeden náš vyučující těsně předtím, než jsme odešli na praxe, „na nic si nehrajte, oni to stejně poznají“. A bylo to! Najednou to všechno začínalo dávat smysl, byla jsem sama sebou a celý týden profrčel neuvěřitelně rychle. Najednou jsem zjistila, že mě vlastně baví učit, baví mě stát před tabulí a ukazovat těm dětem a studentům něco nového, něco, o čem nikdy neslyšeli, předávat jim zajímavé informace, odpovídat na otázky, společně tvořit výuku formou, která jim bude vyhovovat a nedejbože je bude i bavit…

Těšila jsem se na víkend, jak si odpočinu, konečně se vyspím a hlavně si pročistím hlavu. Teď v neděli večer přemýšlím, kde ten víkend je. Způlky jsem ho strávila v jakémsi polobdělém stavu, ani jsem nespala, ani nebyla schopna jakékoliv činnosti – naprosté ochrnutí mozku. Zbytek jsem strávila nad přípravama na další týden (tedy spíš jen na pondělí). Jediné, co jsem stihla, bylo vyprat si všechno oblečení, které jsem si pokapala jogurtem, zapatlala čokoládou nebo potřísnila krabičkou s obědem každý den při pětiminutových pauzách – kdy má člověk stihnout jídlo, záchod, vydýchat se a ještě si připravit pomůcky na další hodinu…

Připadám si přesně jako červnová učitelka … a to je teprve 9. září….

(Tento článek vznikl s laskavou pomocí Dana Pražáka, dalšího mladého učitele, který se zabývá přípravou budoucích učitelů a také sbírá příběhy těch, kteří právě učit začínají.)

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.