Tomáš Feřtek: Děti by měly být vedeny k manuální práci, ale jak? Musí se prolomit tři paradoxy české školy

Co pro to mohou udělat rodiče, je jasné. Prostě děti přibrat k jakékoli praktické činnosti, která se doma dělá. Od nákupů přes vaření, malování, po montování nábytku a opravu kola či auta. Děti se učí nápodobou, jen je k tomu musíme pustit.

Co pro to může udělat škola? No vlastně totéž, jen to má o dost složitější. Musí totiž prolomit tři paradoxy.

Ten první by se dal pojmenovat jako povinný život za sklem. Děti od dvou tří let umisťujeme ve vykachlíkovaných institucích s umyvadýlky a ručníčky ve správné výšce, kde jde hlavně o to, aby se dítě neumazalo, nezranilo a s realitou za sklem přišlo do styku výhradně pod dozorem paní učitelky. Nedivme se pak, že se v dospělosti nehrnou do zaměstnání, kde fouká a mrzne.

Druhým paradoxem je život mezi slovy a čísly. Pokud je běžná výuka na základních školách postavena výhradně na číst – psát – počítat, na slovech, abstrakci a opakování zapamatovaného, nelze se divit, že manuální zručnost není nijak v kurzu. Vše se odehrává "v hlavě", kontakt s hmatatelným světem je téměř nulový.

A za třetí, práce rukama se považuje za životní prohru a děti to z rozhovoru dospělých snadno odečtou. Děti rády dělají to, v čem mohou uspět a co jim přináší uznání. A dobře vědí, že větší pochvalu dostanou za jedničku ze slohu či matematiky než z krmítka vyrobeného v dílnách.

Co se s tím dá dělat? Ředitel základní školy ve Svitavách Jiří Sehnal při návštěvě ve Finsku obdivoval, jaké tam ve školách mají skvělé truhlářské dílny.  Nebo už děti ve třetí třídě posadí klidně k šicímu stroji. Což je u nás obtížně představitelné z finančních i bezpečnostních důvodů.

Ale i u nás se čím dál víc škol snaží děti co nejrychleji a nejvíce zapojit do praktického života. Pravda, platí to hlavně o těch neveřejných a nově zakládaných. Děti tam pracují na zahradě, leccos opravují, malují, hodně se tam vaří. Ale pozor! Ne ve „cvičné“ kuchyňce v rámci předmětu Rodinná výchova. Prostě doopravdy. Něco, co se pak sní k obědu nebo ke svačině. Protože děti mají ve velké oblibě věci, co jsou doopravdy. Každá příležitost, kdy je možné pustit reálný život do školy, nebo naopak děti vypustit ven do reality, se hodí, pokud chceme, aby byly praktičtější a šikovnější.

Zkusme se z tohoto pohledu podívat na sílící trend lesních mateřských a základních škol. Velká část veřejnosti je má za potrhlý nápad zelených biomatek, ale nepřinášejí řešení? V takové škole stráví dítě většinu času venku s nějakým nářadím v ruce, stará se o zvířata nebo o dům, který obvykle je součástí takové školy. Z těchhle dětí asi nevyrostou ti, co se bojí manuální práce venku.

Podívejme se bez předsudků, jak to takové přírodní školy dělají, a přenesme něco z toho do každé školy. Je to nadějnější cesta k cíli než zavádění povinných „pozemků a dílen“ tak, jak si je pamatujeme.

Tomáš Feřtek je vyučený elektromechanik. Poté studoval  - ale nedostudoval - na Pedagogické fakultě UK. V letech 1991 – 2007 byl reportérem a šéfreportérem týdeníku Reflex. Od roku 2007  změnil profesi a stal se dramaturgem. Pracuje externě pro Českou televizi a souběžně jako konzultant informačního centra o vzdělávání EDUin.  Je autorem několika pedagogických publikací a turistických průvodců pro rodiny s dětmi. Žije v Jankově u Benešova a má tři dospělé děti.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.