Učitelé v Dánsku nás podporují, ale zkoušky nejsou „dávačka“, říká středoškolačka Róza

Musím říct, že ještě před rokem jsem ani nevěděla, co zkratka IB znamená. Pak nám ale v naší základní škole přistál letáček agentury nabízející zprostředkování výběrového řízení na střední školu v Dánsku, spolužačka ze třídy se přihlásila, tak jsem si řekla, že když to zvládne ona, zvládnu to i já. Když to nezkusím, mohla bych celý život litovat. Vyšlo to, jsem tady a jsem za to moc ráda.

Kudy do Dánska? Přes agenturu, test z angličtiny a motivační dopis

Nejdřív pár slov o přijímačkách. Nekonaly se žádné testy, jak jsme zvyklí z Česka. Musela jsem pouze napsat motivační dopis, kde jsem se stručně představila a nastínila svoji představu, čemu bych se na škole chtěla věnovat. V tom mi pomohla mamka, podívaly jsme se spolu na předměty a aktivity, které škola nabízí, a vycházely z toho. Škola dál chtěla vědět, co mě baví a motivuje a čím můžu přispět komunitě studentů na internátu. Agentura navíc požadovala po každém uchazeči test z angličtiny, protože ta je studijním jazykem. Jelikož jsem splnila všechny náležitosti, nastoupila jsem od začátku školního roku na střední v Dánsku.

Naše škola nabízí několik dánských studijních programů a jeden mezinárodní, zmíněný IB. Teoreticky se IB dá zvládnout za dva roky, není ale vůbec výjimkou, že lidé studují tři i čtyři roky, protože je to dost náročné a během dvou let by se člověk uhnal. Jelikož tady základní školy mají deset ročníků a u nás jen devět, jsem momentálně zařazená v ročníku zvaném Pre-IB, což je přípravka. Slouží mimo jiné k tomu, abychom si zvykli na místní studijní tempo a nároky, vyzkoušeli si všechny předměty a také se srovnali na víceméně stejnou úroveň znalostí.

Už se ale taky stalo, že dvě holky nastoupily do Pre-IB a po dvou měsících řekly, že je to pro ně moc jednoduché a přešly rovnou do IB, takže možné je ledacos. Zároveň ale se mnou studují lidi, kterým je třeba devatenáct, už prošli částí střední školy někde u nich doma, takže se tu potkáte opravdu s různými lidmi. Kromě mě tu studuje i pár Čechů, hodně dětí z Pobaltí, Mexičani, Thajci, Francouzi, Španělé... jsme opravdu hodně pestrá společnost, a já jsem jedna z úplně nejmladších.

Studenti si sami vybírají, čemu se chtějí věnovat

Jak už jsem zmínila, bydlím na internátu, kterému se tady říká boarding. Je to třípatrová budova přes ulici od školy, kde se nachází sto pokojů. Pokoje jsou malinké, 2x3 metry, ale jsou pohodlné a člověk má soukromí a klid na učení. Kromě pokojíčků tady máme jídelnu, tělocvičnu, posilovnu, zkušebnu s nástroji a místnost zvanou Art Room, kde jsou k dispozici všechny možné barvy a další materiály, s nimiž můžeme tvořit, jak se nám zrovna chce. Neustále je tu k dispozici učitel, který na nás dohlíží, a taky existuje telefon, na který kdykoliv můžeme volat, kdybychom byli někde mimo boarding a dostali se do nesnází. V Dánsku se pivo a další slabší alkohol může pít už od šestnácti a je celkem běžné, že i škola organizuje party, kde se pivo točí. Pokud by to ale někdo přehnal, ostatní seženou učitele a ten mu pomůže. Navíc těch parties se účastní jen lidé z internátu, všichni se tu navzájem známe a pomáháme si, takže mi to přijde mnohem bezpečnější než jít v Praze někam do klubu.

Co se studia týče, v programu IB jsou předměty organizované ve skupinách. V první je angličtina, literatura, španělština, němčina a tak podobně, ve druhé jsou chemie, biologie, fyzika a další přírodovědné, a tak dál. Předměty si musíte vybrat ze všech skupin, ale můžete si zvolit, jestli se jim chcete věnovat na základní, nebo pokročilé úrovni. To znamená, že si sami můžete nastavit, jak náročné studium pro vás bude. V Pre-IB ale máme předměty úplně všechny, abychom si potom dokázali vybrat, čemu se chceme věnovat. Třeba v prvním čtvrtletí jsme měli sociologii, ekonomii, historii, které teď už mít nebudeme a místo toho přijde třeba psychologie. Celý rok ale budeme mít matematiku, angličtinu (ne gramatiku, spíš práci s textem), fyziku a chemii. Kromě toho musíme povinně chodit na hudbu, tělocvik a předmět zvaný vizuální umění. Celý den je organizovaný v modulech, které trvají devadesát minut, a moduly máme za den tři nebo čtyři. Znamená to, že začínáme v 8:40 a končíme nejpozději v 15:30. Moji kamarádi v Česku mají klidně školu až do pěti, takže v tomhle to mám jednodušší. V Pre-IB dostáváme menší domácí úkoly, které máme udělat do příští hodiny, a kromě toho i nějaké náročnější práce ve skupinkách; v IB mají jen ty velké práce, na kterých pracují klidně několik týdnů.

Místo testu z chemie a fyziky naplánujte misi na Mars

Máme tu pochopitelně i hodnocení, které je ale dost odlišné od českého, jaké mají moji kamarádi doma. Na konci tříměsíčních kurzů je vždy zkouška nebo test na známku. Například zkouška z předmětu Úvod do vědy byla moc zajímavá. Měli jsme spojený kurz chemie, biologie, fyziky a environmentálních studií, který byl pojatý jako expedice na Mars. Měli jsme za úkol na planetu doletět a přežít na ní, a na tom jsme se učili základy všech těch čtyř předmětů. Zkouška vypadala tak, že jsme si každý měli vybrat jeden problém, který pojmeme úhlem pohledu dvou přírodních věd, a na jednom experimentu dokážeme, že jsme problém vyřešili. To vše jsme měli sepsat do práce, kterou obhájíme před učiteli vědeckých předmětů. To už samo o sobě je super, ale co bylo ještě lepší: měli jsme celý jeden den na to, abychom svou volbu mohli konzultovat s učiteli. Já třeba mám docela dobrou znalost problematiky životního prostředí a ekologie, ale mnohem víc mě zajímá chemie a biologie, které ovšem zas tak dobře neumím.

Šla jsem tedy za učitelem chemie, bavila jsem se s ním o tom, jestli to mám risknout a jak o zkoušce přemýšlím. Podpořil mě v tom, abych to zkusila, takže jsem svoji práci založila na chemii a biologii. Obhajoba byla náročná, na pár otázek jsem odpovědět nedokázala, ale nakonec mi dali nejvyšší možné hodnocení, tedy sedmičku. Ocenili, že jsem se pustila do něčeho, co je pro mě hodně náročné, což mě zase samozřejmě motivuje do další práce. Přijde mi, že učitelé tady berou ohled na ty správné věci, chovají se k nám hodně kamarádsky, říkáme jim křestním jménem, ale na druhou stranu jsou dost nároční a rozhodně ty zkoušky nejsou nějaké „dávačky“, takže v tomhle ohledu jsem se studiem maximálně spokojená.

Ono se vlastně dá říct, že jsem tady vůbec hodně spokojená. Jedním z důvodů je i bohatý mimoškolní program zvaný CAS – Creativity, Activity, Service. Jde o to, že se každý student programu IB musí věnovat něčemu kreativnímu, sportovnímu, a nějakým způsobem přispět komunitě. Je jedno, jestli třeba vytvoříš skupinku studentů a budete společně chodit plavat nebo běhat, nebo jestli třeba budeš doučovat, ale musíš něco dělat a dokumentovat to v portfoliu. A to je super, protože se tím rozšiřuje nabídka aktivit. Jsem tady půl roku a už se učím hrát na bubny, jsem členkou plaveckého klubu a hrála jsem ve školním muzikálu, takže se opravdu nenudím a můžu se rozvíjet podle toho, co mi je blízké.

Patroni a poradci jsou tu pro nás k dispozici nonstop

Další faktor, který přispívá k mojí spokojenosti, je neuvěřitelná podpora, kterou tady ze všech stran dostáváme. Na internátu má každý z nás svého patrona z řad personálu.  Za ním si můžeme přijít popovídat, když jsme ve stresu nebo se nám třeba stýská. Jsou vytrénovaní na to, aby nám pomáhali - jak s psychikou, tak s praktickými věcmi, třeba já s nimi řešila, že nebylo jasné, jak se před Vánoci dostanu kvůli covidovým opatřením do Česka. 

Ve škole zase máme svého studijního poradce, který nám pomáhá s akademickým rozvojem. Pro mě třeba ze začátku bylo studium dost náročné, měla jsem kolikrát pocit, že toho málo vím, cítila jsem se skoro až hloupě. Vždycky hned po návratu ze školy jsem se šla hned učit a pracovat na úkolech, až jsem byla úplně vyčerpaná a už mi to vůbec nelezlo do hlavy. Pak jsem to zašla probrat se svým studijním poradcem a ten mi moc pomohl. Vysvětlil mi, že si stále ještě zvykám a že do nástupu na IB program se určitě všechno potřebné ještě naučím. Taky mi poradil, abych se tolik nefixovala na to, že musím úkoly dokončit, ale abych si prostě řekla, že teď tomu dám půl hodiny maximum a končím. To mi pomohlo, protože jsem se přestala cítit tak přetížená. V některých ohledech je to tady i lepší než doma, protože tu jsou lidé placení od toho, aby nám pomáhali se dobře cítit a dobře se učit, takže když má člověk nějaký propad, nemusí mu být trapné za někým zajít a probrat to. Od toho tady přece jsou. Navíc nám i jednotliví učitelé rádi věnují čas navíc a třeba dokola něco vysvětlují, což je taky fajn.

Studium v Dánsku není tak drahé, jak si všichni myslí

Lidé si často představují, že studium v zahraničí musí být finančně náročné. Ráda bych podotkla, že v Dánsku to tak není. Dánové berou vzdělání jako sociální výtah a chtějí, aby bylo dostupné pro co nejvíc dětí. Proto se za samotné studium u nás ve škole -  pokud jste tedy občanem státu Evropské unie – vůbec nic neplatí, je to úplně zdarma. Jediné, co je třeba hradit, je pobyt na internátu. Nicméně ani tady není nastavená fixní částka.

Do přihlášky vyplníte, kolik vydělávají rodiče, kolik máte sourozenců a další informace, které mohou být podstatné, a škola vám spočítá, na kolik vás pobyt v internátu přijde. Za mě konkrétně rodiče platí asi deset tisíc korun měsíčně, což může vypadat jako vysoká částka, ale je třeba vzít v úvahu, že Dánsko je hodně drahá země. Za tyto peníze mám svůj pokoj, k dispozici pračku, sušičku a další vybavení včetně pingpongových stolů, počítačů, hudební zkušebny nebo posilovny. Třikrát denně dostanu velkou porci zdravého jídla a v jídelně jsou navíc pořád nějaké svačiny, které si můžu vzít. Když se v rámci školy rozhodnu chodit třeba plavat, je to také zdarma. Navíc jak už jsem říkala, je tu pro nás nonstop někdo, kdo je připraven řešit všechny naše problémy, takže mi přijde, že to nakonec tak drahé není. Každopádně ze svojí zkušenosti bych studium v zahraničí na sto procent doporučila každému, kdo je schopný se domluvit anglicky a cítí se připravený na to, že se odstěhuje od rodičů a začne už samostatnější život. Já jsem opravdu ráda, že jsem do toho šla, a jsem zvědavá, jak proběhne zbytek mého dánského dobrodružství.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.