Učitelé v Irsku žáky motivují a rozvíjejí, říká česká máma v Dublinu. Děti se tu ale živí hlavně namazaným chlebem

S partnerem žijeme na severním okraji Dublinu a vychováváme dvě děti, téměř devítiletého syna Charlieho a sedmiletou dceru jménem Ella-May. Ráda bych se pochlubila, že děti mluví dobře česky, ale bohužel, opak je pravdou. Oba jakžtakž rozumí, ale řeknou jen pár slov. Vím, že jsem se asi měla víc snažit, ale kolem sebe jsme žádné Čechy s dětmi neměli, manželova rodina a kamarádi všichni mluvili anglicky, a kvůli covidu jsme zavítali do Čech po třech letech až nedávno. Mrzelo nás všechny, že děti mají na Moravě bratrance a sestřenice, ale nedokážou si spolu pořádně hrát. Syn i dcera teď tvrdí, že se česky chtějí naučit, tak uvidíme.

Dlouhá rodičovská a pak školka? V Irsku tedy ne

Obě děti se tedy narodily v Dublinu. Mateřská tu trvá ze zákona pouze šest měsíců, pokud ale máte v zaměstnání odpracovaných několik let, zaměstnavatel vám něco připlácí, můžete si vzít delší volno a taky vám musí držet místo. Mně pár měsíců chybělo, takže jsem po narození syna musela rychle do práce. Přiletěli nám asi na osm měsíců pomáhat moji prarodiče z Česka, jinak bychom to vůbec nezvládli. S dcerou už to potom bylo klidnější, mohla jsem být doma déle, ale ani tak to nebylo jednoduché.

Irky po narození dětí buď nepracují (případně jen na zkrácený úvazek), nebo jim pomáhá s hlídáním dětí široká rodina, takže výběr předškolní péče tu moc široký není, a školky či jesle, které tu jsou, nejsou levné. Naše děti šly do školky téměř ve třech letech a v roce a půl, ale nebyla to školka, jakou měly pro děti moje české kamarádky doma. Ta naše byla otevřená jen od pondělí do čtvrtka na dopoledne, v pátek se nechodilo a na oběd jsme si děti měli už zase odvádět. Některé školky to mají zařízené tak, že učitelky si za příplatek berou děti domů a hlídají je odpoledne u sebe. My jsme to řešili tak, že moje kamarádka, která byla doma, si ke svým dvěma dětem brala i ty moje. Platila jsem jí asi polovinu toho, co by mě stála klasická chůva, o nákupy potravin jsme se dělily a byla to pro mě veliká pomoc. Se školkou jsme jinak byli moc spokojení – děti si tam hodně hrály, chodily ven, kreslily, pekly... Vždycky se tam slavil i svátek svatého Patricka a Halloween, nacvičovala se různá vystoupení, takže děti se tam měly opravdu krásně, ale rodiče těch 15 hodin týdně předškolní péče zrovna nevytrhne. Vzpomínám na tyto časy jako opravdu hodně stresující období a myslím, že mnoha rodinám se dost uleví, když jejich robátka nastoupí do školy.

Základní školy zvlášť pro chlapce a pro dívky, střední škola s praxí

Povinná školní docházka je tu od 6 do 16 let, ale máme tu nepovinné dva roky, kam se obvykle dostanou přednostně děti spádové a pokřtěné. Tam se nastupuje ve čtyřech letech, třídy se nazývají Junior Infant a Senior Infant a jsou smíšené, zatímco od klasické první třídy se většina škol dělí na chlapecké a dívčí. Tyto Infant třídy jsou jakýmsi předstupněm klasické školy, děti tu už nosí uniformy, mají ve třídách lavice a dostávají domácí úkoly, ale pořád je tu hlavně hodně hraní. Ella-May je momentálně v první třídě dívčí školy, Charlie už je třeťák v chlapecké základní škole poblíž našeho bydliště.

Povinná základní škola trvá šest let, po ní následuje Junior Cycle neboli nižší střední škola, která je ukončená zkouškami ze všech předmětů. Až po ní, zhruba v šestnácti letech, se děti rozhodují, co dál. Už během Junior Cycle ale mají takovou specialitu, kterou jsem neviděla nikde jinde – tříměsíční letní prázdniny, během nichž ale musejí jeden měsíc někde pracovat a zjišťovat, co by jim tak asi sedělo. Partnerův synovec tak třeba strávil měsíc v kadeřnictví, kde myl vlasy, poklízel a díval se pod ruce kadeřníkům, aby si tak ověřil, jestli by ho tato kariéra lákala. To mi přijde super, že si vážně něco vyzkoušejí, než se začnou směrovat.

Irštinu se děti učí ve škole i o prázdninách

Ale zpátky na základní školu. Myslím, že v mnohém jsou to klasické evropské školy, takže zmíním spíš jen to, co je místní specifikum. Tak tedy: většina základních škol jsou školy církevní, kde ovšem vyučují běžní učitelé, nikoliv jeptišky a mniši. Mají tu povinné náboženství, což s dětmi řeší hlavně manžel. Co vím, tak si vyprávějí o Ježíši, svatých, čtou biblické příběhy a povídají si o tom, jak bychom se měli správně chovat. Dalším specifikem je výuka irštiny. Ta je také povinná, ale irsky už se dnes mluví jen v některých vzdálených vesnicích, kam lidé z měst proto posílají děti na prázdniny do místních rodin, aby se přiučily hovorový jazyk. Škola taky před covidem nabízela hodinu irských tanců týdně, děti to bavilo, tak snad bude brzy možné zase kroužek obnovit.

Syn i dcera mají ve třídě učitelku, ale navíc i jednu nebo dvě asistentky. Ty jsou tu proto, aby pomáhaly slabším dětem nebo dětem s poruchami učení, aby nezůstávaly pozadu. Při výuce se tak třídy můžou dělit do skupinek, což je fajn, protože mají víc individuální péči. Musím říct, že z přístupu učitelek jsem nadšená, zatím jsem nepotkala žádnou, která by mi vadila. Neustále děti motivují, hledají jejich silné stránky a zájmy. Když například zjistí, že mají ve třídě žáky nadšené do matematiky, domluví se s vedlejší třídou a udělají počtářskou soutěž. U každého dítěte se snaží najít něco, co mu jde, v čem může vyniknout. Taky se mi líbí to, že učitelky svoje děti ve třídě znají a hned si všímají, když něco není v pořádku. Když je dítě smutné, zaražené – hned se ptají a zajímají se, jak mohou pomoci. Nikdy na děti nekřičí, ale přitom mají velký respekt, a co řekne paní učitelka, to platí.

Děti na základních školách mají učebnice, ale domů si je nenosí, přinášejí pouze pracovní sešity nebo listy, do kterých dělají domácí úkoly – mimochodem zadávají se v pondělí na celý týden. Klasické sešity se zápisky vůbec nemají. Dost často tak ani přesně nevím, co probírají, ale tady se nepočítá s tím, že se rodiče budou s dětmi učit, takže takhle je to nejspíš v pořádku.

Učitelé oceňují kreativitu a dobré chování

Hodnocení je tu pouze slovní, a učitelky se snaží dávat zpětnou vazbu tak, abychom se i my rodiče opravdu něco dozvěděli. Když na konci roku píší vysvědčení, podstatnou roli v něm hraje i chování a sociální dovednosti dítěte, takže Charlieho nikdy nezapomenou ocenit za to, jaké má pěkné vztahy s partou kluků ve třídě, že pomáhá ostatním dětem a je zdvořilý. Hodnocení je na základní škole výhradně slovní, na testech i domácích úkolech děti přinášejí neustále nějaké samolepky, razítka Skvělá práce a podobně. Často se tu učí formou projektů, kde se hodnotí nejen provedení, ale i kreativita a odvaha se do něčeho pustit. Syn loni vyráběl 3D model sluneční soustavy, dost se s ním nadřel, a nejvyšší hodnocení měl právě za to, že se neváhal pustit do něčeho vlastního, že neudělal jen jednoduchou prezentaci. Takové hodnocení potom děti samozřejmě motivuje, aby i dál zkoušely překračovat samy sebe a nehrály jen na jistotu. To mi přijde hodně fajn.

Rodiče mohou do školy kromě rodičovských schůzek přijít třeba asistovat při přípravě vánoční besídky nebo organizování různých akcí a škola s tím i dost počítá. Jinak vedení má přehled i o sociálně slabých rodinách, kterým například zaplatí družinu, případně jim poskytnou uniformy. Dělají to velmi diskrétně, takže spolužáci nevědí, o koho jde. Školy totiž vybírají od rodičů uniformy, z nichž děti vyrostly; část jich rozdají chudým a část prodávají jako second hand a za utržené peníze potom nakupují třeba medaile a ceny do soutěží nebo platí různé akce.

Družina je drahá a školní stravování v podstatě neexistuje

Co se mi líbí míň, je to, že tu jakoby nepočítají s tím, že oba rodiče budou pracovat na plný úvazek. Škola začíná v devět ráno, syn končí v půl třetí a dcera v půl druhé. Před školou můžete děti přivést na takzvaný „snídaňový klub“, pokud začínáte dřív. Družina tu sice je až do šesti, ale v budově školy ji provozuje soukromá firma a platí se devět eur za dítě a hodinu, tedy přes dvě stě korun. Naše děti tam chodí jen na skok a pak je hned vyzvedne manžel, který je už od covidu na home office. Klasická pracovní doba je tu od devíti do půl šesté, a kdybychom tak s mužem pracovali oba, nestíhali bychom děti vyzvednout a za družinu bychom zaplatili opravdu hodně peněz.

Co se týče kroužků, tak naše škola žádné nenabízí. Sportům se hodně věnují při vyučování, prý je budou brát i na plavání, což je tu dost unikát a spousta dospělých Irů také vůbec plavat neumí, takže jsme za to rádi. Dcera zatím na žádné kroužky nechodí, syn má dvakrát týdně fotbal, který ale začíná až po šesté odpoledne kvůli pracujícím rodičům. To by mi tolik nevadilo, jako mě spíš štve školní stravování, respektive to, že vlastně žádné není. Dětem dáváme do školy sendviče (sladkosti jsou zakázané a například jogurty také, protože ve škole není lednice) a po vyučování na oběd dostávají opět sendviče, krabičku s mlékem a ovoce. Děti jsou tak od rána klidně do pozdního odpoledne pouze o namazaném chlebu. Moc bych si přála, aby byly možné klasické obědy, jaké znám z českých školních jídelen, ale Irům to vůbec nevadí. Vlastně mám pocit, že Irové vůbec nevědí, že existuje něco jako teplý oběd, tady se jí jedno teplé jídlo denně a tím je večeře. Snažila jsem se to změnit aspoň o víkendech u nás doma, ale neuspěla jsem, podobně jako s výukou češtiny. S češtinou to ještě nevzdávám, pořádný nedělní oběd asi budu mít jenom tehdy, až zase pojedeme do Havířova za rodinou.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.