V obou našich školách je totální mix národností. Všechno, co si dovedete představit, jen Indiánů je málo, říká Češka žijící ve Vídni

Ivana Indiková žije ve Vídni od roku 2001. Vystudovaná bakterioložka pracuje ve farmaceutické společnosti, manžel virolog je výzkumníkem na Veterinární univerzitě. Obě děti navštěvují vídeňskou školu – dvanáctiletá Verunka je ve třetím ročníku osmiletého gymnázia, desetiletý Roman ve čtvrté třídě.

Platíme příspěvky a z nich se pomáhá sociálně slabším

Každá škola má rodičovské sdružení. Ale 80 procent rodičů je naprosto neaktivních, 10 procent tak normálně zvídavých jako třeba já a 10 procent jsou těžcí aktivisté. To bude asi podobné jako v Česku.

Platí se příspěvek, výši si určuje každá škola sama, obvykle to bývá asi 30 euro na rok. Peníze se potom rozdělují podle žádostí učitelů – některý potřebuje přispět na pomůcky, jiný na workshop, dataprojektor nebo výukové laptopy. Z fondu sdružení se také pomáhá sociálně slabším – třeba si rodina nemůže dovolit lyžařský kurz, který stojí asi 500 euro na týden. Pokud rodiče zaplatili příspěvek, mohou zažádat o pomoc a sdružení jim zaplatí až 80 procent částky. To považuju za super věc, protože děti pak nejsou vyčleněné z kolektivu.

V každé třídě je jeden rodič zvolený jako zástupce třídy a všichni zástupci se čtyřikrát do roka scházejí s ředitelkou a dozvídají se novinky. Za naši třídu jsme zástupkyní já, přihlásila jsem se, protože chci mít přehled, co se ve škole děje. Informace od paní ředitelky přeposílám ostatním rodičům z naší třídy, ale je to házení hrachu na zeď, málokdo se zajímá a málokdo odpoví. Jsou ale i třídy, kde jsou rodiče aktivní jako skupina. Někteří rodiče se hodně angažují v přípravách plesu, školního festu, maturitních akcí. Co mě překvapilo: maturanti dostávají poměrně slušnou částku od rodičovského sdruženi na pokrytí nákladů rozlučkového večírku.

Rodiče chodí se třídou na výlety a pomáhají ve výuce

Na základní škole jsou rodiče zapojení víc. Prvňáci mívají takzvaný „písmenkový den“, kdy je vyučování volnější, ve třídě jsou stanice s různými úkoly a děti se seznamují s novým písmenkem. Když se to konalo u Veroniky ve třídě, museli do školy přijít tři rodiče, kteří ve třídě celý den pomáhali. Jinak by byly děti „trestány“ standardní výukou. Je to časově náročné a rodiče s běžnou prací si těžko můžou brát každý měsíc jedno dopoledne volno, aby kreslili s dětmi. Já jsem tehdy pracovala na Akademii věd a tam to šlo, tak jsem se účastnila. Bylo to fajn, poznala jsem všechny děti ve třídě i učitelku a bylo to přínosné.

Ve vyšších ročnících se po rodičích chce, aby spolu se třídou jezdili na výlety. Učitelka informuje, kdy kam by chtěla s dětmi jet a prosí rodiče o doprovod. Většinou se někdo najde, na to stačí jeden člověk. Výlety jsou: bruslení, pamětihodnosti města, knihovna, divadlo... Ve třetí třídě je povinné plavaní, tedy zatím, uvidíme, jestli to vydrží – muslimská komunita se tomu dost brání. I tam musí chodit jeden rodič pomáhat dětem s převlékáním a sušením vlasů. Nad tím kroutím hlavou – my jsme chodili plavat od první třídy a nikdo nám nepomáhal. A na převelčení jsme měli desetiminutovou přestávku.

Národnostní mix vítáme, jen jazykově to někdy hapruje

Atmosféra ve školách i školkách je příjemná, kamarádská. Není co vytknout. V obou našich školách je totální mix národností. Všechno, co si dovedete představit, jen Indiánů je málo. Ne, vážně, Japonci, Číňani, Vietnamci, Jihoevropani - Bosna, Albánie..., černoši z různých koutů, Filipínci, Indové... V Romanově třídě je pět rodilých Rakušanů, u Veroniky o něco víc, ale taky jsou v menšině. Já osobně považuju tuhle národnostní směs za pozitivní, děti to přijímají automaticky. Horší je to s jazykem - spousta přistěhovalců se pohybuje výlučně ve vlastní komunitě a německy mluví špatně i po čtyřech letech školy.

Existuji takzvané integrační třídy, kam chodí děti s absolutní absencí němčiny. Tyhle třídy mívají víc učitelek, aby jim pomohly, ale úplně to nefunguje. Například k Romanovi nastoupily letos dvě děti bez německých základů – chlapec z Číny a slečna ze Sýrie. Jsou to hrozně milé děti, ale asi dost trpí. Je na ně málo času a co jsem viděla na výletě, děti s nimi nekomunikují. Hlavně ta Syřanka - je o tři roky starší (!) a po víc než půl roce ve škole nepozoruji žádné zlepšení. Takže z mého hlediska integrační plány selhávají. Podobné zprávy mám i z gymnázia.

Už prvňáci chodí do družiny sami

Družina je samostatná instituce, která se školou nesouvisí. A na oběd mohou chodit jen děti, které chodí do družiny. Ta naše je spojená se školkou a jeslemi, což je docela častý model. V praxi to vypadá tak, že děti mohou – se souhlasem učitelky - volně přebíhat mezi skupinami a navštěvovat kamarády nebo sourozence. Když je málo dětí ve skupině, bývají dokonce spojené.

Ze školy do družiny chodí děti samy. Naše družina je od školy vzdálená asi 10 minut chůze. Děti musí přejít jednu silnici (velmi klidnou), jinak je to cesta celkem bezpečná. Paní vychovatelka vyzvedává vždy jen prvňáky, a to první týden v září. Pak už to špunti musí zvládat sami. Když dítě do družiny nedorazí, do 15 minut volají rodičům.

Náplň odpoledne je klasická: Oběd, chvilka volna, ve dvě začíná "Lernstunde" - hodina vyčleněná na domácí úkoly. V tuhle dobu by neměly děti přicházet ani odcházet a rodiče volat. Potom se jde ven - mají slušnou zahradu. Často všichni něco společně kuchtí, nebo slaví narozeniny a různé svátky jako je svatý Martin nebo Helloween.

Místo v družině není zaručené, což může být v případě, kdy rodiče pracují na plný úvazek, docela problém. My jsme ho naštěstí získali v pohodě - bydlíme za rohem a oba pracujeme. Nicméně i když je družina městská, tak se platí. Vychází to na 270 Euro měsíčně. Velikou výhodou proti ČR je možnost vyhotovení domácích úkolů a celoroční provoz, bez ohledu na jakékoliv prázdniny.

Jídlo není žádný zázrak, ale hlavně, že je

Jídlo je slušné. Nemám vybíravé děti, moc si nestěžují. Výběr bývá ze tří jídel - s vepřovým, bez vepřového a vegetariánské. Zásady úplně zdravé výživy to nesplňuje, ale hlavně, že obědy jsou. Třeba Veronika je první rok na gymnáziu neměla. Takže vyučování do dvou, přijela domů hladová v půl třetí a musela si sama (v 10 letech) ohřát něco, co jsem den předem nebo brzy ráno uvařila a pak teprve začala s přípravou na další den. Bylo to náročné pro ni i pro mě. Ale s novou paní ředitelkou přišly změna a už dva roky funguje jídelna. Hurá za to.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.