Václav Hořejší: Je úroveň našeho školství špatná, nebo dobrá? Jak se to vezme

Ono ale není divu – ve srovnání s dobou, kdy studovala moje generace, studuje na vysokých školách několikanásobně víc studentů. Ta dnešní špička zůstává stále výborná, ta spodní polovina (či spíše spodní tři čtvrtiny) na trochu náročnější vysokoškolské studium nestačí. Úroveň doktorského stupně vzdělání je nicméně stále velmi dobrá. Naprostá většina našich doktorandů je po obhajobě doktorského titulu velmi úspěšná na postdoktorálních pobytech ve vynikajících světových výzkumných institucích. Bylo tomu tak i za mých mladých časů. Když jsem v roce 1985 odjížděl na opožděný roční postdoktorální pobyt na Harvardově univerzitě, měl jsem velké obavy, jestli mezi těmi Američany nebudu beznadějně zaostávat. Byl jsem ale velice příjemně překvapen – v laboratoři jsem mohl hned od prvního dne začít naplno pracovat, metodicky i teoreticky jsem se svým tamním kolegům plně vyrovnal.

Našemu univerzitnímu systému neprospívá, že je založený na jakémsi „bulimickém“ principu. Studenti se „navrčí“ před zkouškou určité kvantum vědomostí, z nichž po zkoušce během krátké doby nějakých 90% zapomenou. A i kdyby nezapomněli, většinou po zbytek života už stejně nikdy nepoužijí. Takhle to více méně fungovalo vždycky, i před tou nynější „masifikací“ vysokoškolského vzdělávání. Já jsem byl na vysoké škole „premiant“ (někdo by spíše řekl „šprt“), ale musím říci, že přednášky mi toho moc nedaly. Většinou byly nekvalitní a příliš zájem o obor nevzbuzovaly. Během studia mě opravdu bavila jenom práce v laboratoři (na diplomové a později disertační práci). Daleko přínosnější bylo studium na střední škole v Roudnici nad Labem – asi proto, že jsme tam měli opravdu výborné učitele.

Myslím, že v našem školství je pes zakopán hlavně na základním stupni. Podle mého se tam děti nejméně z 50 % učí zbytečnosti (absurdní podrobnosti třeba ze zeměpisu, přírodopisu, větné rozbory, apod.). Daleko více času by se mělo věnovat kvalitní výuce cizích jazyků (především samozřejmě angličtiny), ale také třeba moderní historii, povšechnému přehledu o fungování světa kolem nás, finanční, právní a občanské gramotnosti, o kulturních, náboženských a filosofických principech naší civilizace, atd.

Kdyby bylo po mém, nejméně v prvních pěti ročnících bych zrušil známkování na vysvědčení a nejméně v prvních 3 ročnících i ze zkoušení a písemných prací. Myslím, že je vyloženě škodlivé srážet sebevědomí některých malých dětí tím, že už od začátku spadnou mezi „čtyřkaře“. Tyhle děti přece potřebují spíše povzbuzení a podporu! To není žádná fantazie – dobře vím, že tenhle dětem přátelštější školní systém funguje velmi dobře třeba ve Velké Británii, kde žijí moje vnoučata.

Náš školní systém až příliš často a rychle zabíjí přirozenou dětskou zvídavost… Nedělám si ovšem iluze, že by u nás k takovým změnám v základním školství v dohledné době mohlo dojít. Ten náš konzervatismus je prostě neporazitelný. A i kdyby se za to chtěl vzít nějaký ministr školství – cožpak to jde, když je v této funkci průměrně tak dva roky, a většinou se stará hlavně o nějaké své vnitrostranické záležitosti?

Tento text byl pro Rodiče vítáni upraven z příspěvku na blogu autora.

Václav Hořejší vystudoval biochemii na Přírodovědecké fakultě University Karlovy. Od roku 1977 působí převážně na Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR, kde byl v letech 2005 – 2017 ředitelem. Je profesorem imunologie na Přírodovědecké fakultě University Karlovy. V letech 1985-86 a 1988 pracoval na Harvardově universitě. Má dvě dospělé dcery a čtyři vnoučata.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.