Ve škole byla zamlklá a bázlivá, doma rozkvetla a naučila se čtyři jazyky. Vyprávění maminky, jejíž dcera byla šest let "domškolačkou"

Nikdy jsem se nepovažovala za fanynku domácího vzdělávání, ale intuitivně jsem hledala pro svou dceru školu s individuálním přístupem. Volba nakonec padla na waldorfskou školu. Jenže v Plzni tehdy teprve začínala, nemělo to moc tradici a paní učitelka žádné zkušenosti. Vydrželi jsme tam rok a půl, v polovině 2. třídy přešla Maruška do klasické základní školy. Tam byla úžasná paní učitelka, jenže byla tak skvělá, že ji paní ředitelka ještě dnes pravidelně ze 3.třídy vrací do první. Takže ji dcera měla pouze rok a půl.

V půlce 3.třídy dostala Maruška virový zápal plic a tři měsíce nechodila do školy. Teprve tehdy mě napadlo, že by jí to doma svědčilo. Ve škole byla zamlklá, poměrně bázlivá. Děti si ve škole někdy ubližují a dcera to dost špatně nesla. Nebyla šikanovaná, ale vadily jí hádky mezi dětmi.

Osobnost se probudila

K domácímu vzdělávání jsem se ale neodhodlala hned. Nejdřív jsem sbírala informace a potom hledala kmenovou školu, kde by Maruška byla formálně zapsaná a kde potom každý půlrok probíhá přezkušování. Volba padla na ZŠ Čachrov – malou, ale skvěle vedenou venkovskou školu, kde dcera „odchodila“ čtvrtou a pátou třídu.

A děly se věci! Maruška se začala obrovsky probouzet jako osobnost. Nemuset se denně potýkat s velkým školním kolektivem jí evidentně přineslo úlevu. Začala se věnovat věcem, které ji bavily a měla na ně energii, protože neseděla půl dne ve škole. Už na 1. stupni si udělala dětské cambridgské zkoušky z angličtiny a ve 13 letech získala certifikát B2, který odpovídá zhruba maturitním znalostem.

S rodilou Francouzkou se přes Skype učí francouzštinu, jako dorozumívací jazyk mají angličtinu, takže to má vlastně dvojí účinek. Ve francouzštině má Maruška zatím certifikát DELF A2. Zkoušela i hebrejštinu a šestým rokem se učí japonsky. Když jsme se v roce 2016 vypravili do Japonska, dokázala se už domluvit a ukázalo se, že se neztratí. To je mimochodem další benefit domácího vzdělávání, kterého jsme využili – že se dá i v průběhu školního roku víc cestovat. Rok před Japonskem jsme byli na Islandu a v Londýně, loni jsme navštívili Izrael a Mrtvé moře.

Není to pro každého

Chci znovu zdůraznit, že rozhodně nejsem žádný zarytý fanoušek domácí školy a že to určitě nemusí sedět každému. Já jsem klavíristka, učím na konzervatoři a rozvrh si můžu dělat podle sebe. Pro maminku, která pracuje od 9 do 17 v bance, by to samozřejmě nebylo, a záleží také, jaké je finanční zajištění rodiny.

My jsme nejvíc ocenili to, že dítě má víc času se v něčem „najít“. Každý je na něco nadaný a když sedí do odpoledne ve škole, nemá už moc energie se něčemu více věnovat. U naší Marušky to byly především jazyky, jiné děti se třeba na profesionální úrovni věnují hudbě, sportu nebo kutilství. Kdyby chodily denně do školy, těžko by na to nacházely čas.

Domácí škola není žádné leháro

Do šesté třídy přešla Marie na vyhlášenou ZŠ Březová, která se na domškoláky vyloženě zaměřuje. Tam už je režim přísnější. V systému Moodle má každý žák podrobný plán na každý týden a také výuková videa. Sám si zároveň vytváří takzvané portfolium, kam vkládá referáty a další úkoly. Maruška je tvořila většinou v powerpointu, ale někdy natáčela i videa, třeba když si doma dělala nějaký fyzikální nebo chemický pokus. Formou videa škola hlídá i pokrok v jazycích.

Za pololetí to znamená třeba vypracovat 2 referáty z dějepisu, 2 referáty ze zeměpisu, zdokumentovat fyzikální a chemický pokus. Nic z toho není povinné, ale kdo to nesplní, musí počítat s o to rozsáhlejším přezkušováním každý půlrok.

Ve vyšších ročnících už je přesně daný režim, Březová totiž poskytuje výuku přes Skype. Například v 9. třídě to bylo 18 hodin týdně. Učitelé tam látku vysvětlili a pak vyzkoušeli. Mohou žáky vyvolávat, jako kdyby seděli v opravdové třídě, nebo je nechat napsat test. Stejně jako další věci to není povinné, ale my jsme toho využívali.

S každým dalším ročníkem se v Březové nároky zvyšovaly. Kvůli velkému množství domškoláků je škola pod drobnohledem, takže musí opravdu podávat výsledky. Pokud si někdo myslí, že je to ‚leháro‘, protože se nechodí do školy, tak to je velký omyl. Já osobně jsem se s dcerkou trochu učila asi do poloviny 7.třídy, pak už nechtěla a učila se sama. Když něčemu nerozuměla, našla si to v naučném videu na Moodlu.

Nestačí se drtit nazpaměť

Přezkoušení probíhá v lednu a v červnu. Ačkoli škola sídlí až téměř na hranicích se Slovenskem, učitelé přijíždějí zkoušet do Prahy. Známky z jednotlivých předmětů navrhuje rodič, ale konečné rozhodnutí je na učiteli. Z matematiky a češtiny se píše test a následuje ústní zkoušení, v ostatních předmětech předkládá dítě své referáty a mluví o nich. Krom toho musí doložit pohybovou aktivitu a zdokumentovat své výtvarné i hudební výkony. Čím méně je toho v portfoliu, tím důkladnější je zkoušení. Do portfolia přitom můžete dát třeba i zajímavosti z cest.

Učitelé jsou velmi milí a vstřícní, ale opravdu důslední. Zadarmo žák nic nedostane. Při zkoušení se klade velký důraz na to, aby se děti neučily věci nazpaměť, ale aby opravdu logicky a v souvislostech uvažovali. ZŠ Březová si zakládá na tom, že děti opravdu perfektně připraví na další studium, což můžeme sami potvrdit. Ale nepředbíhejme.

Na gymnáziu se cítí skvěle

Dcerka je introvert. Měla vždy nějakou kamarádku, se kterou šla do kina nebo se jelo na chalupu, ale velký kolektiv jí vadil. V 9. třídě ale přišel zlom – někdy v říjnu mi Maruška řekla, že by chtěla opět mezi vrstevníky a že to chce zkusit na gymnázium. Zapsali jsme ji na kurzy před přijímacími zkouškami a čekal ji náročný půlrok: v lednu měla tvrdé zkoušení ze všech předmětů, v únoru zkoušky z francouzštiny na certifikát A2 a v dubnu přijímačky. Zvládla je skvěle a nyní je tedy v prvním ročníku.

Ke škole v Březové jsme si za ty čtyři roky studia vytvořily velký citový vztah, proto chtěla dcera spolu s gymnáziem zkusit na dálku studovat i tamní lyceum. Zatím to zvládá. Na gymnáziu se ukazuje, že je především v jazycích, ale i v češtině, chemii nebo biologii napřed.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.