Veronika Malá: Povinný druhý jazyk není problém. Je to spíš neschopnost ho učit

Teď se ovšem do této diskuse dostal nový rozměr. Školští experti přišli s myšlenkou, že by se na základních školách nemusel učit druhý cizí jazyk a že by se zařadil mezi volitelné předměty. A zajímavé je, že se učitelé jazyků, na rozdíl od kolegů z fyziky, nijak nebouří. Jako kdyby výuka jazyků v naší zemi nebyla vůbec důležitá a vlastně nám spíš ve školách přidělávala práci a starosti, než aby prohlubovala naše znalosti. A to evidentně i u těch, kteří je sami učí.  

Cizí jazyky přitom v životě potřebujeme bez ohledu na to, jestli jsme studovali humanitní, nebo přírodovědný obor. A troufám si říct, že víc než Newtonovy zákony. Ano, vysokoškoláci mohou psát odborné články nebo jezdit na profesní konference, kde využijí často i více cizích jazyků. V dnešní době ale může mít zahraniční klientelu i instalatér žijící ve větším městě, řemeslník z pohraničí nebo kurýr doručující balíky. 

Ve stručnosti by se dalo říct, že jazyky jsou to jediné, co ze školní docházky použije opravdu každý. Pokud nejsem technický typ, asi můžu spokojeně zapomenout některé složitější operace z matematiky, část fyziky, chemie a možná i biologie. Naopak ti, kteří nejsou na humanitní předměty, pravděpodobně v praxi nevyužijí větný rozbor, dějepis ani základy filozofie. Domluvit se v jiné než mateřské řeči se ale nakonec bude muset umět každý. Nikdo se nebude ptát, jestli se cizí jazyk učili pomalu, nebo rychle, bude prostě potřeba ho umět. 

Do budoucna navíc ani česká ekonomika nejspíš nebude stát tolik na průmyslu jako dnes. Jestli budeme něčím konkurenceschopní, jsou to naše myšlenky a nápady. Online ekonomika a rozvoj služeb nás vedou do situace, že člověk, který se nedomluví jinak než mateřštinou, nebude mít na trhu práce šanci.

Proč na to tedy chce rezignovat české školství? Chce nám tím naznačit, že výuka cizích jazyků není důležitá a ani skupina kantorů, kteří jazyky učí, si za nimi není schopná stát? Fyzikáři za Newtonovy zákony bojovali, a to i přesto, že část lidí o nich pravděpodobně mimo školní lavice už nikdy neslyšela. Jazykáři do podobného boje nejdou. Není to naopak ukázka poraženectví a hledání problému na špatném místě? 

Mezi argumenty pro vypuštění druhého cizího jazyka z povinných předmětů většinou zaznívá například to, že některé děti mají problém i se svým mateřským jazykem nebo s prvním cizím jazykem, a pak se po nich chce ještě jazyk druhý. Dejme si ale ruku na srdce a přiznejme si, jak se u nás cizí jazyky učí. Naprosto dominantní důraz většina učitelů klade na gramatiku, velké množství slovíček a vyplňování cvičení z pracovních sešitů. V takovém případě souhlasím s tím, že je to spíš trápení slabších žáků. Problém ale není na jejich straně. V daném systému a podle dlouhodobě nastavených pravidel nemají šanci uspět, učitelé si potom stěžují, že výuka druhého jazyka nemá smysl, a kruh se uzavírá. Chtělo by se tak trochu říct, že když jazyky špatně učíme, asi se nemůžeme divit, že je děti také moc neumí. 

Kdyby byla výuka víc zaměřená na praxi, komunikaci a konverzační dovednosti, možná by i slabší děti překvapily a šlo by jim to lépe. I za cenu toho, že by třeba gramaticky vždy nemluvily úplně správně. Hlavně, pokud se domluví. Nejdřív by se ale muselo jít tou složitější cestou a chtít po učitelích, aby změnili zaběhnuté pořádky a něco na svém snažení změnili. Možná by se potom ukázalo, že druhý jazyk zdaleka není takovým problémem, za jaký ho dnes považujeme. 

V dnešní době, kdy jsou kolem nás jazyky všude a opravdu si troufám říct, že se s potřebou je používat dřív nebo později setká úplně každý bez ohledu na stupeň dokončeného vzdělání, je debata o jejich utlumování ve školních osnovách jen důkazem a přiznáním toho, že české školství v této oblasti dlouhodobě neodvádí dobrou práci. 

Veronika Malá pracuje jako editorka ve zpravodajství České televize. Dříve působila v Českém rozhlase. Věnovala se politickému zpravodajství.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.