Veronika Müllerová: Co se děti opravdu musí učit? Učitelé balancují na desce se šesti pilíři

Při onom zvažování učitel balancuje na desce, kterou podpírají následující pilíře – RVP (rámcový vzdělávací program) daný státem, ŠVP (školní vzdělávací program) vytvořený školou, žáci, rodiče, testování a osobní přesvědčení. RVP sice poskytuje velkou volnost, ale odpovědi nenabízí. U tvorby ŠVP a tematických plánů vstupují do hry i další kolegové a vyjednávání bývá zuřivější než na egyptské tržnici. Své oblíbené téma propašuje jen jedinec se silnými  argumenty a případně i ostrými lokty. Když je konečně ŠVP hotový, vstupují do hry neméně důležití aktéři – žáci a rodiče.

Žáci nejsou nijak nerozlousknutelným oříškem. Stačí jim obvykle radost sálající z učitele, která se rychle přenáší i jejich směrem. Když padne dotaz „Proč se tohle máme učit?“, pedagogovi s jasnou vizí se rozzáří oči a začne horlivě vysvětlovat. Pokud je ovšem jeho cíl poněkud zamlžený, může využít příležitosti k diskuzi o tom, „proč se někdy učíme i to, co nám nedává smysl, a jestli v tom lze nějaký smysl najít“. V ideálním vesmíru by druhá situace nenastala, jenže se nám jej ještě nepodařilo vytvořit.

Poslední skupinou, která bude chtít prosadit svůj názor, jsou rodiče. Přijdou na třídní schůzku a všechny informace mají pouze zprostředkované, dění ve třídě se přímo neúčastní a dostávají se k nim jen útržky. Tady nepomůže nic jiného, než vysvětlovat, vysvětlovat a vysvětlovat. Především to, že učitel není jejich nepřítel a snaží se pro děti udělat jen to nejlepší. Zejména pokud používá ve výuce nejnovější didaktické metody, je třeba si uvědomit, že rodič nic podobného nezažil, což mu může v hlavě vytvořit řadu rozporů s jeho dosavadními představami. Nezbývá než se v tu chvíli převtělit i pro ně do role průvodce, obdobně jako každý den pro jejich děti.

Tak. Už jsme si všichni vysvětlili smysl toho, co se ve škole děje, žijeme ve vzájemné symbióze a máme tu závěrečný ročník, jednotné přijímací zkoušky a maturity. Ty se nejvíce dotýkají učitelů jazyků a matematiky. Na jednu stranu by se mohlo zdát, že je to „jen“ poslední rok, na stranu druhou je to čtvrtina studia daného stupně a většina časové dotace se tu tráví drilem vedoucím k úspěšnému vyplnění papíru, o kterém žáci vědí, že velmi ovlivní jejich budoucnost. Děti, které do té doby byly kreativní, zapálené do rozebírání textů, bavilo je řešit logické úlohy, se mění v uzlíček nervů a tlačí učitele do toho, aby se s nimi na ty zkoušky připravoval! Snad ani nemusím podotýkat, že minimálně stejný tlak vyvíjejí i rodiče.

Vybalancovat si své místo na této desce je leckdy boj. Učím třetím rokem český jazyk a stále si nejsem jistá, jestli lze vyhovět všem stranám. Snažím se tedy v dětech probouzet kladný vztah k mateřštině, otvírat jim možnosti, a pokud se o některém z témat chtějí dozvědět víc, jsem tu pro ně. Pokud k češtině budou mít odpor, můžu učivo osekávat a stejně si nic nezapamatují.

Mimochodem, každého češtináře, kterého potkám, se ptám, proč se učíme poznávat doplněk, a ještě nikdo mi uspokojivě neodpověděl. Kdybyste někdo věděl a chtěl zachránit budoucí generace, budu ráda za objasnění. Do té doby odmítám jeho existenci.

Veronika Müllerová je učitelkou českého jazyka na Pražském humanitním gymnáziu, studentkou pedagogiky a muzikoterapie. Na Pedagogické fakultě UK působí ve Studentském spolku Agora, kde aktuálně vede projekt Edu-out?.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.