Monogamie jako ztráta fantazie. Jaké bychom měly vztahy bez společenských předsudků
Proč jsme tak skálopevně přesvědčení, že to, jak v současnosti funguje naše společnost, je jediná přijatelná a přirozená forma lidského soužití? Odpíráme si ze strachu z neznáma a ze ztráty kolektivní identity fantazii a flexibilitu v tom, jak se vztahujeme k druhým lidem i sami k sobě? A jak by sex a láska mohly vypadat, kdybychom se nebáli osvobodit se ze společenských klecí, ve kterých všichni žijeme?
Ženy se rodí do společnosti, která od nich očekává, že budou centralizovat své životy okolo romantické heterosexuální lásky cílené na jediného partnera. Současně jsme učeny, že láska, kterou chováme k našim partnerům, je jiná a důležitější než ta, kterou chováme k jiným lidem kolem nás. Očekává se, že pravá láska nám na celý život zaplní veškerá prázdná a temná místa a že je hodnotnější než lásky jiné, například platonické nebo přátelské. Protože jedině skrze heterosexuální lásku a partnerství můžeme zakládat centrální jednotky společnosti a státu: nukleární rodiny.
Ačkoli dnes už víme, že rodina jako instituce a společenská jednotka bývá zdrojem traumatu, psychického i fyzického a sexualizovaného násilí (související data nabízí například beztrestu), stále se jako společnost držíme představy, že rodina je jediná přípustná jednotka společenské organizace. Krev přece není voda a špinavé prádlo se nepere na veřejnosti. Velké množství psychického i fyzického násilí tak zůstává uzamčeno v rodinách, protože předpokládáme, že se jedná o individuální problémy, za které si tak trochu můžeme sami*y.
