Nejsme rozbité. Diagnózu jsem si vyslechla až v dospělosti, po úlevě přišel vztek, říká autorka knihy o ženách s ADHD

Poslední rok jsme s kolegyní a přítelkyní Janou Srncovou pracovaly na non-fiction knize, kterou jsme nazvaly Roztěkané a daly jí podtitul Jak se žije ženám s ADHD. Byla to fascinující práce – obě máme diagnostikovanou poruchu pozornosti s hyperaktivitou a obě jsme diagnózu získaly až v dospělosti. Nejprve jsme pocítily velkou úlevu. S diagnózou se náš život zpětně vysvětlil, jako by se najednou ve vteřině poskládalo puzzle, které do té doby leželo rozházené na jedné velké hromadě.

Pak přišel vztek a zlost: kdybychom nezískaly diagnózu po čtyřicítce, po depresivních a úzkostných epizodách, po propadech a řadě panických atak, po zpackaných vztazích a mnoha životních prohrách, ale už v dětství jako mnoho našich mužských kolegů, jaký život bychom žily? Uměly bychom se neuštvat, nezahltit, byly bychom šťastnější?

Pak logicky, jak to u nás „hadích žen“ bývá, přišel hyperfokus, tedy hluboký ponor do tématu ADHD, čtení analýz, výzkumů a sdílení zkušeností s dalšími pozdě diagnostikovanými ženami. Vedly jsme během práce na knize s Janou mnoho rozhovorů a díky nim jsme postupně zjišťovaly, co všechno s ADHD souvisí. A čím dál tím víc nám z toho všeho pátrání a psaní začal vystupovat jeden zřetelný vzorec: být žena a mít ADHD znamená být dvojnásob diskriminovaná, potýkat se s dvojnásobnou zátěží, vzdorovat dvakrát – patriarchátu a neurotypickým pravidlům společnosti, která nerespektuje a obvykle ani nevnímá, že až pětina populace neurotypická není. Když sečteme všechny neurodivergence, tedy poruchu pozornosti, osoby na spektru, hypersenzitivní lidi a další „odchylky“ od normálu, dostaneme víc než dvacet procent lidí, kteří vnímají a čtou svět jinak. Citlivěji, kreativněji, impulzivněji, liší se jejich vnímání času, prožívání emocí, jinak pracují, spí, milují, mají nestandardní vztah k jídlu, ke svému tělu…

Celý život jsme si myslely, že jsme rozbité, porouchané, málo se snažíme. A najednou nám s Janou postupně začalo docházet něco úplně opačného: žádný druh nevyrábí pětinu zmetků. Nejsme špatně. To je jen diskriminační nastavení normy. Podobně jako od žen očekáváme, že se budou nějak chovat, očekáváme to od lidí i v souvislosti s neurotypickou normou, které je pro nás ale velmi těžké dostát. Stojí nás to spoustu sil a energie a často je to stejně nemožné.