Z autismu se vám nemusí zhroutit svět. Na Matildě vidím, jak důležitá je včasná diagnóza, říká Veronika Štabrila

Kdy jste si začala všímat, že se Matilda nevyvíjí typickým způsobem?

Asi když jí byl rok a půl. První slova, která z ní vypadla, byla „máma“ nebo velmi dlouho říkala „ada“ a dodnes nevíme, co tím myslela. Dokázala také napodobit, „jak to dělá indián“, nebo ukázat, jak roste do výšky.

Ale pak se v podstatě všechno začalo vytrácet. Úplně přestala mluvit a opakovat po nás, jako by se ve svém vývoji vracela zpět. Tehdy jsme to začali intenzivněji řešit s pediatrem.

Ujistil vás, že to není autismus.

Stále zdůrazňuji, že nevyžaduji, aby pediatr stanovil dítěti takovou diagnózu, na to jsou jiní odborníci. V každém případě, pokud existuje nějaké podezření, a u Matildy se příznaky vyskytly, má rodičům přinejmenším doporučit další vyšetření, ne je jen uklidňovat. A v žádném případě by neměl vyslovit větu: „Určitě to není autismus.“ To by se stát nemělo.

Nejspíš si zpočátku myslel, že jde jen o problém s vývojem řeči. Byly ve vaší rodině další děti, se kterými jste mohla Matildin vývoj porovnat?

Ani ne. Mám o dvacet let mladšího bratra, ale ten byl často mimo domov a v zahraničí, takže si jeho rané období nepamatuji. Navíc v té době přišla covidová pandemie, Matilda se s ostatními lidmi tolik nestýkala, takže jsem neměla jak postřehnout rozdíly.

Zároveň jsem do té doby nevěděla nic o autismu, nesetkala jsem se s žádnou osobou na spektru. Netušila jsem, jaké bývají symptomy nebo o jak široké spektrum se jedná. Další věc je, že jste matka a nejlépe poznáte, co vaše dítě chce. Rozumíte si i beze slov.