Dostali se do dluhů, a tak prodávají nezletilé dcery. Ženy v Iráku hladoví a často volí sebevraždu
I když je Irák země bohatá na ropu, potýká se hlavně s důsledky klimatických změn a s dopady bojů s Islámským státem, který obsadil část Iráku v roce 2014. Wendy Barron, která pochází z Nového Zélandu, právě zde řídí projekty humanitární organizace CARE. Většina z projektů, na které také přispívá česká vláda, se zaměřuje na obnovu vody, kanalizace a zdravotní péče. Bez pomoci v zemi sužované důsledky války a suchem trpí především ženy a děti, hrozí masová migrace.
Kdy poprvé jste navštívila Mosul a jaký byl váš dojem? Přeci jen město bylo silně zničeno během bojů s Islámským státem a v roce 2017 připomínal Mosul vybombardované Drážďany.
Poprvé v roce 2019. To už se začal Mosul rekonstruovat a lidé se pomalu vraceli. Také začala rekonstrukce mezinárodního letiště či nemocnic, těch bylo pět z osmi během bojů zničeno. Nyní se Mosul začíná zvedat z popela. Nejsou tam ale jen lidi, kteří trpěli kvůli Islámskému státu, už dávno předtím tam byla nestabilita, boje a lokální nepokoje.
Podívejte se na galerii fotografií Markéty Kutilové z Iráku:
Jak vy konkrétně pomáháte?
Zejména se snažíme zlepšovat tristní situaci s vodou, sanitací a hygienou. Peníze máme i od českého ministerstva zahraničí, je to projekt zaměřený na poskytování vody pro 400 000 lidí. Stavíme a opravujeme vodovody, vrtáme studny, vzděláváme lidi. Ukazujeme lidem, jak bezpečně připravit jídlo, poskytujeme hygienické balíčky, v nichž je třeba mýdlo, šampon, učíme je hygienické návyky.
Jsou podle vás lidé v Iráku tak nevzdělaní, že potřebují učit základní hygienické návyky?
Spíš jim to připomínáme a děláme prevenci. Problém je, že nemají přístup ke kvalitní vodě, takže je nutné návyky přizpůsobit, aby se nešířily nemoci a nepropukaly epidemie.
Bez vody a bez úrody
Vidíte v Iráku dopady globálního oteplování?
O tom bych mohla mluvit celý den. Zvyšuje se teplota, časté jsou písečné bouře, řeky vysychají. Právě voda je kvůli vysychání řek a podzemní vody obrovský problém. Podle Rozvojového programu OSN je Irák pátou zemí na světě, která je nejvíce zasažena globálním oteplováním.
Za poslední tři roky sledujeme pokles srážek, roste teplota. V roce 2013 bylo například ve městě Duhok 42 stupňů jen výjimečně, teď je to průměrná teplota. V Bagdádu je běžně nad 50 stupňů. Za posledních pět let vzrostla slanost půdy kolem Basry na jihu země o 5000 procent, což zmenšuje půdu vhodnou pro zemědělství a klesá produkce plodin.
Foto: Se souhlasem Aryany Sayeed
V provincii Ninive klesla produkce obilí za poslední tři roky o 90 procent, což má obrovský dopad na potravinovou bezpečnost v zemi. I dopady války na Ukrajině jsou citelné, protože část obilí se do Iráku dovážela z Ukrajiny. Už teď je v Iráku ohroženo nedostatkem jídla 12 milionů lidí. Dramatický pokles produkce má dopad na děti a ženy. Právě ženy často jedí jen jednou denně a sledujeme u nich také zvýšené množství sebevražd. Lidé se zadlužují, prodávají půdu a majetek a zvýšil se počet dětských nevěst, kdy rodina prodá nezletilou dceru, aby měla peníze na splácení dluhů.
Dostatek čisté pitné vody nemá podle UNICEF v Iráků 60 % dětí. A polovina tamních škol nemá vodu vůbec žádnou. Navíc sousední země staví přehrady na řekách, které přitékají do Iráku, i proto má Irák tak málo vody.
Turecko postavilo za poslední roky 22 velkých přehrad, zejména na řekách Eufrat a Tigris, které z Turecka pokračují do Sýrie a Iráku, a kvůli těmto gigantickým projektům je většina vody odčerpána v Turecku.
Dodávky vody do řek z Iránu a Turecka za poslední roky dramaticky poklesly, ale s tím my nic neuděláme. Nyní do Iráku teče jen 30 procent původního objemu. Podle nejnovějších studií mohou řeky v Iráku do roku 2040 zcela vyschnout.
CARE je významná mezinárodní organizace. Můžete vyvíjet nátlak na Turecko, aby plnilo mezinárodní dohody ohledně vody v přeshraničních řekách?
Politiku necháváme na vládách. My můžeme pouze pomáhat lidem vypořádat se s tím a snížit dopady, aby tolik netrpěli.
V části Iráku stále působí spící buňky Islámského státu, ohrožuje to vaši práci?
Tyto buňky jsou aktivní v jiné části Iráku, než kde pracujeme my.
Pracujete v Sindžáru. Ten byl dříve hlavním domovem komunity jezídů, které se snažil Islámský stát v roce 2014 vyvraždit. Mluví se dokonce o genocidě. Zavražděno bylo přes šest tisíc chlapců a mužů a stejný počet dívek a žen byl vzat do sexuálního otroctví. Máte pro ně speciální programy?
V Sindžáru pracujeme, ale žije tam i mnoho sunnitských muslimů a my se snažíme nedělat mezi lidmi rozdíly, nepreferovat jezídy. Se zdravotní péčí pomáháme všem, fungují tam naše mobilní kliniky pro lidi, kteří ještě žijí v táborech ve stanech. V Sindžáru stále chybí základní infrastruktura, nejsou tam funkční služby ani stoprocentní bezpečnost. Mnoho lidí proto raději zůstává v táborech, kde žijí už od roku 2014, kdy Islámský stát zaútočil na jezídy. V táborech mají zajištěnou školu, elektřinu, vodu, jídlo. To doma v Sindžáru nemají, tak proč by se tam vraceli?
Klimatická změna vyžene lidi z domovů
Sindžár je polopoušť. Jak je to tam s vodou?
Voda je obrovský problém. V rámci naší pomoci děláme studny. V roce 2013 stačilo vyvrtat studnu sto metrů hlubokou, dnes je potřeba vrtat do hloubky až sedmi set metrů, abychom vůbec narazili na vodu. Proto je potřeba lidi učit, jak s ní hospodařit. Třeba že auto se nemyje každý den a že před domem nemusí neustále z kohoutku téci voda, jak tomu bylo dříve. Lidé se učí, že vodu mají, když prší.
V některých částech Kurdistánu lidé pořád pěstují rýži, na kterou je potřeba mnoho vody. Je nutné, aby přešli na jiné plodiny, budou muset změnit své stravovací návyky. Znalosti místních o globálním oteplování jsou dosti omezené. Mnoho věcí přitom mohou sami ovlivnit a změnit. Alespoň částečně.
Očekáváte další vlnu uprchlíků z Iráku v příštích letech právě v souvislosti s dopady globálního oteplování?
Určitě bude mnoho lidí, kteří budou opouštět své domovy, nejdřív se ale budou stěhovat uvnitř svojí země. Pak teprve budou hledat cesty do jiných zemí. Už nyní se lidé hodně stěhují z venkova do velkých měst kvůli práci, úbytku vody a službám. Jsou to lidé vnitřně vysídlení, ne uprchlíci. Mluví se o čtyřech milionech, což je víc, než uteklo během války s Islámským státem.
Co bude podle vás největším problémem ve světě v humanitární oblasti v následujících deseti letech?
Globální oteplování a všechny dopady s ním spojené způsobí velkou humanitární krizi. Jsem z Nového Zélandu a i tam už čelíme velkým změnám v souvislosti s oteplováním. Není to jen vyšší teplota, záplavy jsou teď tak časté jako nikdy v minulosti. Globální oteplování ovlivňuje všechny oblasti života včetně míru a válek.
Sever Iráku, tzv. Kurdistán, kde s organizací CARE sídlíte, je na tom ekonomicky a bezpečnostně přeci jen o něco lépe než zbytek Iráku. Jaké jsou tam hlavní problémy?
Na severu Iráku je stále 300 000 uprchlíků ze Sýrie. Kurdistán a Erbíl vzkvétají, ale zapomínáme, že jinde jsou miliony lidí, kteří byli v posledních letech několikrát vysídleni – nejen kvůli Islámskému státu – a žijí v chudobě. Tisíce lidí stále žijí v uprchlickém táboře, hlavně ženy, které se vracejí ze Sýrie. Kurdové je v Sýrii už odmítají živit a chtějí, aby si je Irák vzal zpět. Většina uprchlických táborů už je ale zavřená, lidé se vrátili domů, pokud měli kam. Rozvoj služeb v některých oblastech je velmi pomalý, zejména na venkově. Kolikrát tam není ani základní zdravotní péče, jedním z takových míst je Sindžár.
Žila jste v Afghánistánu. Určitě tam máte přátele. Jak jste se cítila, když loni Tálibán opět převzal kontrolu nad zemí?
Stále jsem z toho smutná a naštvaná. Mám tam mnoho přátel, zejména přítelkyň, protože jsem pracovala hlavně na projektech pro ženy. Jejich příbuzné často Tálibán zabil, protože pracovali pro mezinárodní organizace. Snažím se je podporovat finančně.
Co teď říkají vaše přítelkyně o situaci žen v Afghánistánu?
Všechno se zhoršilo, zejména pro ženy. Dřív ženy a dívky mohly chodit do školy, na univerzity, do práce, na ulici, do televize. To vše je teď pryč. To je strašně smutné.
Irák potřebuje vodu, zdravotní péči a vzdělání
Wendy Barron, která pochází z Nového Zélandu, vede iráckou pobočku světové organizace CARE. Dlouhodobě se v rámci humanitárních aktivit v Iráku soustředí na oblast v okolí města Mosul. Mosul, město s kontinuitou osídlení od dob starověku, byl obsazen bojovníky tzv. Islámského státu v červnu roku 2014. V říjnu roku 2016 byla zahájena ofenziva za jeho znovudobytí, která trvala až do července roku 2017. Infrastruktura města byla silně poničena. V důsledku války v letech 2014–2017 bylo nuceno opustit své domovy 5,9 milionu obyvatel Iráku.
Za posledních tři roky se díky aktivitám CARE podařilo obnovit přístup k pitné vodě pro desítky tisíc obyvatel regionu a podpořit dvě místní nemocnice v jejich rozvoji tak, aby měly šanci reagovat na základní potřeby statisíců obyvatel regionu. Vzdělání se dostalo pracovníkům technických profesí, kteří mají na starosti zajištění udržitelnosti přístupu k pitné vodě. Zároveň se podařilo vyškolit několik stovek lékařů, zdravotních sester a dalšího lékařského i nelékařského personálu v tématech reprodukčního zdraví, ochrany proti covid-19 a genderově citlivém přístupu k pacientům.
