Krutosti sterilizace a únosy dětí. Smutné příběhy Peruánek provokují mladé ženy k akci. „Nenechte se umlčet“
Dodnes těžce nesou ztrátu či únos svých dětí, které měla na svědomí teroristická Světlá stezka. V minulosti si Peruánky zažily i násilnou sterilizaci. „Domnívám se, že ženy v Latinské Americe i dnes stále bojují za respektování a rovnoprávnost,“ říká pro web Heroine.cz peruánská novinářka Yoselin Alfaro. Proto tamní ženy zakládají spolky a vychovávají nové vůdkyně, které budou pokračovat ve snažení. Jak probíhá jejich boj za rovnoprávnost?
Luzmila Chiricente Mahuanca sedí v houpací síti pár metrů od svého dřevěného domu krytého listy z kokosových palem. Během dopolední přestávky žvýká listy koky. Je to tentýž dům, kde v roce 1999 založila spolu s dalšími domorodými ženami organizaci na obranu práv žen v jihoamerickém Peru.
Září roku 1998 totiž obrátilo Luzmile život naruby, protože zmizel jeden z jejích synů. Patnáctiletý Juan Beto chodil do školy ve třicetitisícovém městě Satipo ve středním Peru, kde i kvůli škole bydlel. Když jej Luzmila chtěla opětovně navštívit, nenašla ho. Už nikdy o něm nikdo neslyšel. Jeho zmizení bylo připsáno maoistické teroristické organizaci Světlá stezka jako vyřizování účtů, protože Luzmila byla vůdkyní své komunity.
Temná minulost Světlé stezky
Nechvalně známé hnutí, které Spojené státy i Evropská unie dodnes vedou na seznamu světových teroristických organizací, založil v roce 1969 peruánský profesor filozofie Abimael Guzmán. Ten, ovlivněn komunistickou ideologií Číny, kterou navštívil v šedesátých letech, chtěl ve své rodné zemi vyvolat masivní teror, aby v důsledku svrhl peruánskou vládu. Revoluce podle něj musela být krvavá.
Během vlny násilí, která probíhala mezi lety 1980 až 2000 a provázelo ji chladnokrevné vyvražďování i bombové útoky nejen v Limě, hlavním městě Peru, padlo takřka sedmdesát tisíc lidí.
„Po dopadení Guzmána v roce 1992 byla Světlá stezka sice oslabena a rozdělena, ale její zbylí stoupenci se rozhodli pokračovat v teroristických akcích,“ vysvětluje pro Heroine.cz peruánská novinářka Yoselin Alfaro. Ta se ve své práci zaměřuje na výzkum domorodých národů Jižní Ameriky, publikuje zprávy o obchodování s drogami, přístupu lidí ke zdravotní péči a lidských právech. „Zbytky organizace se později spojily s obchodem s drogami a od roku 2018 tvoří Militantní komunistickou stranu Peru (MPCP), kterou vede jeden z posledních historických vůdců Stezky Víctor Quispe Palomino,“ vysvětluje Alfaro kontext dnešní doby.
Fotogalerie: Peruánské domorodé vůdkyně Luzmila Chiricente a Elsa Casancho
Ztráta syna ji přiměla k boji
Jedenáct let po ztrátě svého syna založila Luzmila Fremank – iniciativu žen, které překonaly teroristické násilí. Celý název organizace zní Regionální federace domorodých žen kultur Ašaninek, Nomatsiguenga a Kakintů. „Světlá stezka už dnes nemá takový vliv jako v minulosti,“ připouští Yoselin Alfaro, „je z ní malá skupina asi dvou tisíc lidí, ale i nadále příležitostně provádí násilné činy, jako byl například masakr šestnácti lidí ve vesnici San Miguel del Ene v roce 2021.“
Organizace Fremank je dnes považována za historickou federaci, lidé ji vnímají rovněž jako školu pro domorodé vůdkyně. Centrem organizace je provincie Junín ve vnitrozemí Peru, podporovala též vznik nových ženských iniciativ v centrální peruánské džungli. Program Fremanku zahrnuje politickou participaci, mezikulturní vzdělávání, zdraví, životní prostředí a boj proti násilí na ženách.
„Domnívám se, že ženy v Latinské Americe i dnes stále bojují za respektování a rovnoprávnost,“ myslí si Alfaro. Podle ní se vytrvalé úsilí odráží na účasti žen v politickém či akademickém prostoru, kde dříve figurovali pouze muži. Ještě v roce 2011 usedlo do lavic peruánského parlamentu, respektive Kongresu, 28 žen ze 120 celkových členů. Po volbách v roce 2021 už se jejich počet zvýšil na 47 z 130 členů parlamentu (počet křesel se v Kongresu odvíjí od počtu obyvatel v zemi, pozn. red.).
Kruté důsledky nucené sterilizace
Že jsou obhájkyně lidských práv vystaveny rizikům a násilí kvůli svému pohlaví a otázkám, které prosazují, zmiňuje i report lidskoprávní organizace Amnesty International. Podle Yoselin Alfaro čelí diskriminaci zejména amazonské domorodé ženy a ženy z původních andských národů, které jsou historicky zranitelné a stát nevyvíjí potřebné úsilí o jejich začlenění. Velkého prohřešku proti této skupině se dopustila peruánská vláda v polovině devadesátých let, kdy bylo systematicky sterilizováno zhruba 300 tisíc žen a 22 tisíc mužů, převážně původního obyvatelstva či z chudého peruánského venkova. Někdejší prezident Alberto Fujimori a jeho kabinet to odůvodňovali bojem proti chudobě v zemi.
Ne vždy však sterilizace byla prováděna se souhlasem, jak tvrdila vláda. Netrvalo totiž dlouho a veřejností se začaly šířit zvěsti o případech, kdy byly domorodé ženy z kečuánsky mluvícího obyvatelstva naloženy na nákladní auta, odvezeny na místní zdravotní kliniky a nuceně sterilizovány. Dělo se tak i kvůli povinným kvótám, které program navržený vládou zahrnoval. Na jeho základě se pak určovaly počty lidí, které zdravotníci museli sterilizovat.
Symbolem období nucené sterilizace se pro původní peruánské obyvatele stala třiatřicetiletá Mamerita Mestanza, matka sedmi dětí, která na následky nucené sterilizace zemřela. Minulý rok byl obnoven soudní proces proti Fujimorimu a dalším členům tehdejší vlády.
„Předpisy sice přijala, ale k jejich prosazování a dodržování vede ještě dlouhá cesta,“ odpovídá Yoselin Alfaro na otázku, jak se k diskriminaci žen staví dnešní vláda Peruánské republiky.
„Oběť totiž nenajde spravedlnost ani ochranu, a tak tváří v tvář diskriminaci jednoduše mlčí. Potlačení diskriminace žen bohužel není na pořadu dne jako prioritní téma,“ říká Alfaro s tím, že i přes existenci samostatného Ministerstva pro ženy a zranitelné skupiny obyvatelstva stále chybí důvěra v práci, kterou stát vykonává pro snížení těchto rozdílů.
Foto: Tomáš Beran
Vychovat nové vůdkyně
Pro Ašáninky je slovo nejlepší zbraní proti zapomnění, a proto je předávání znalostí pro zachování jejich kultury existenčně důležité. Každá vůdčí osoba tak pozve jednu až dvě teenagerky, aby se ke komunitě připojily a učily se od ostatních členek. Až starší ze své pozice odejdou, mladší budou pokračovat v uchovávání jejich znalostí.
Příprava budoucí vůdkyně ale není jednoduchá, Yoselin Alfaro zmiňuje, že jde spíše o proces, který může trvat i roky. Vedoucí ženy, které zpravidla mluví jazykem své kultury, se musejí naučit španělštinu, která je významná při komunikaci s organizacemi a jejich zástupci.
Dvě mladé ženy, které mají předpoklady stát se budoucími vůdkyněmi, našla také Elsa Casancho Peralta. Dnes šedesátiletá žena začala trénovat na vůdkyni své komunity v pětatřiceti letech, dnes je jednou z nejstarších členek Fremanku a Omiasec, jiné organizace domorodých žen Ašáninek z centrálního pralesa.
Před vstupem do organizace byla ženou v domácnosti, a to do chvíle, než se zúčastnila školení a zjistila, že žena má stejná práva jako muž. Elsa posléze vzdělávala i své děti a nyní o nich mluví s hrdostí, protože má v rodině dva učitele. „Když vzdělání změnilo můj život a život mých dětí, proč by nemohlo změnit životy jiných žen,“ říká.
Minulost si připravila těžké chvíle i pro Abelinu Ampinti Shiñungari. Přestože dnes žije poklidně v regionu Junín, má těžké vzpomínky na násilí, které v devadesátých letech přinášela Světlá stezka. Ta unesla Abelininu tehdy sedmnáctiletou sestru Adelu a zavinila smrt jejího patnáctiletého bratra.
Abelina patří k těm vůdkyním, které se vyhýbají uznání a jsou spokojené, až když vidí, že jejich pomoc nebyla marná. Ve svém domě zároveň provozuje restauraci, ve které prodává nejen dobré jídlo, ale také spolu se svým manželem pomáhá mladým domorodcům získat stipendia na peruánských univerzitách a zvolit si povolání, po kterém touží. Stejně jako jiné vůdkyně, i ona vyzývá ženy, aby se nadále organizovaly a zvedaly svůj hlas proti diskriminaci a machismu.
Abelinu mezitím upřeně pozoruje její matka, která s ní žije, teď už daleko od bolestných vzpomínek na terorismus. „Nechci zemřít dřív, než najdu svou dceru Adelu,“ zašeptá.
Původní článek vznikl za podpory programu Rapid Response Facility pro Latinskou Ameriku a Karibik, který organizují Internews, Consejo de Redacción, Chicas Poderosas a Fundamedios.
