7 tipů pro muže. Co dělat, aby se ženy cítily bezpečně

Násilí na ženách, sexualizované a domácí násilí a související fenomény jsou celospolečenský problém. Jejich řešení je proto možné jen na celospolečenské úrovni. Pokud budeme házet bezpečí žen jen na jejich individuální chování a strategii, nikdy se nikam neposuneme. Je to dokonce naopak: Pokud je zodpovědnost za její bezpečí na ženě, dá se z toho odvodit, že pokud se stane obětí násilí, je to selhání jejího chování. A to je obviňování obětí jak vyšité.

Nechápejte mě špatně. Sebeobrana (pokud se učí správně a bez předsudků, což je spíše výjimkou než pravidlem) samozřejmě je důležitá; dává ženám v krizové situaci volbu. Dodává jim sílu. Ale naučit se bránit pomůže vždy jen té konkrétní ženě. 

Pokud máme násilí na ženách vymýtit jednou pro vždy, musíme na to jít jinak. Musíme začít mluvit o tom, proč se ženy ve veřejném prostoru necítí bezpečně. O tom, co pro to můžeme udělat my jako společnost, i o tom, co pro to můžeme udělat individuálně jako muži. Tenhle článek je proto určený především mužům. Muži, čtěte pozorně. Ženy, dejte tento text přečíst mužům ve svém okolí.

Změnit perspektivu

Pokuste se k následujícím řádkům přistupovat s otevřenou myslí. Cílem není začít se stydět za to, že jsme chlapi, ale zamyslet se, co můžeme sami teď hned udělat pro to, aby ženy byly více v bezpečí. Pokud se shodneme na tom, že násilí na ženách je nepřijatelné a chceme ho pomoci ukončit, pojďme hledat způsoby, jak na to. Co tedy můžeme konkrétně udělat?

Ze všeho nejdřív můžeme začít naslouchat. Snažit se vnímat zkušenosti žen a pochopit jejich obavy, které jsou v mnoha ohledech zcela jiné než ty naše mužské. Ženská zkušenost je nepřenositelná a její pochopení nám dá zcela novou perspektivu. Kdy jste jako muž své oblečení vybíral s ohledem na to, abyste se nevystavil nebezpečí? Pokud jste trochu jako já, pak nikdy. Když ráno stojíme před skříní a vybíráme si oblečení, hledáme něco, co se hodí pro danou příležitost a co spolu bude ladit. Žena vedle nás možná navíc přemýšlí, jestli ta sukně není moc krátká, vzhledem k tomu, že se bude vracet domů sama pozdě večer. Uvědomujeme si to? 

Kolikrát jste pro jistotu psali kamarádům z taxíku, odkud a kam jedete? Kolikrát jste požádali své kamarády, ať vám pohlídají pití, aby vám do něj někdo nenasypal rohypnol, když jdete na záchod? Kdy naposledy jste raději vystoupili z autobusu, protože na vás divně zírala cizí osoba? Nejspíš nikdy. A tušíte, kolikrát něco podobného prožily ženy ve vašem okolí?

Měli byste o tom vědět. Když se vám žena s něčím podobným svěří, poslouchejte. Bez zlehčování, bez poučování. Neříkejte jí, ať nad tím mávne rukou, že to nic nebylo, nehodnoťte to, nedávejte jí nevyžádané rady. Protože příště už by se vám svěřit nemusela. Namísto toho vyjádřete účast nebo si třeba společně zanadávejte.

Nepokřikovat nestačí 

Předpokládám, že pokud čtete tenhle článek, nepatříte mezi ty muže, kteří veřejně komentují a hodnotí těla druhých, nebo na ženy na ulici pískají, pokřikují, mlaskají či troubí. Nejspíš dobře víte, že to není kompliment a že o to ženy nestojí. Je dobře, že to neděláte, ale to nestačí. Také je potřeba, abychom se ozvali, pokud vidíme, že to dělá někdo jiný. Nedělejme, že to neslyšíme, nezavrtávejme pohled do podlahy. A to nejen na ulici, ale třeba i v práci. Má náš kolega nebo dokonce šéf hloupé narážky na kolegyni? Nenechme to plavat. Buďme těmi, kdo se ozve a upozorní na to, že to není v pořádku. 

Další důležitá, a přitom jednoduchá věc je respekt osobního prostoru. Je velmi časté, že my muži máme nevědomky tendenci ženám osobní prostor narušovat. Děláme to občas i sami mezi sebou, ale když vám do osobního prostoru vleze někdo o hlavu vyšší a dvakrát těžší, je to přeci jen něco jiného. Evoluční biologové mají sice vysvětlení, že to vývojově přirozené, naši předci si ženy ve svém okolí chtěli očichat. Ale pokud nechceme ženy děsit, bude lepší si uvědomit, že žijeme v jednadvacátém století, a nikoliv v pravěku.

Myslete na to i venku. Když jdete prázdnou ulicí v závěsu za cizí ženou, může jí to být velmi nepříjemné. Nejspíš si to neuvědomujete, ale pravděpodobně ji tím děsíte a říká si: Proč jde na prázdné ulici tak blízko za mnou? Co po mně chce? To samé platí třeba i při běhání v parku. Dejte ženám prostor.  

Nesahejte na cizí ženy. Teď nemám na mysli otevřené osahávání – to snad nikdo z nás nedělá. Jako muži ale máme často sklon na ženy „otcovsky“ sahat. Uklidňovat je dotykem na ruku nebo rameno, jemně je rukou směrovat, když je pouštíme do dveří nebo je někam doprovázíme. Sahali bychom podobným způsobem na muže? Nejspíš ne. Už to by nám mělo napovědět, že takové chování není v pořádku. I když v tom z vaší strany není zlý úmys, věřte, že velké části žen je to nepříjemné. 

Hrdinové mezi námi

Není to raketová věda. Vnímejme nonverbální signály a buďme empatičtí. Když začneme vnímat, že je ženě něco nepříjemné, nedělejme to. Všímejme si, co se děje okolo nás, a nebuďme lhostejní. Zasáhněme, pokud se děje něco, co se dít nemá. Patříte mezi ty muže, kteří vždy pomohou obtěžované ženě? Paráda. Zamysleme se teď, jak to udělat co nejlépe.

Pokud jste svědky takové situace, kdy je žena v ohrožení, zaměřte pozornost na muže, nikoliv na ženy. Nechoďte do situace zachránit ženu, ale běžte za mužem, který obtěžuje. Nemusíte se ho snažit umravnit a riskovat případný střet. Stačí, když odvedete jeho pozornost. Na příklad ho oslovíte: „Nazdar, pamatuješ si na mě? Já jsem Honza, chodili jsme spolu do školy! Nekecej, že nevíš.“ Každý člověk zná ze školy nějakého Honzu. Minimálně bude přemýšlet, upne svou pozornost na chvíli na vás a žena tak získá čas odejít do bezpečí.

Díky tomu, že se zaměříte na muže, také nebudete ženě brát kompetence a v neposlední řadě ji nebudete stavět do situace, kdy si bude říkat: „Proč mi pomohl? Nebude teď po mně chtít něco ‚za odměnu‘?“. Může se vám to zdát absurdní, ale příběhů, kdy muž zachránce vyžadoval za své gentlemanství „odměnu“, jsem od žen slyšel spoustu. Ne každý, kdo pomáhá, to dělá nezištně.

Stále „druhé pohlaví“?

Chtěl jste někdy ženě v dobré víře poradit, jak by se měla bránit? Dělám to i já, je to moje práce. Nicméně existují určité hranice. Neříkejme ženám, co mají a nemají dělat nebo co si mají a nemají brát na sebe, aby se násilí nebo obtěžování vyhnuly. Z kriminologických studií navíc vyplývá, že není žádný vztah mezi způsobem oblečení a pravděpodobností, s jakou se žena stane terčem násilí.

Nehodnoťme jejich těla. Dobrým osobním korektivem je zamyslet se nad tím, jestli bych stejnou radu dal i muži. Pokud ne, je nejspíš na místě držet jazyk za zuby. Mnoho mužů si myslí, že coby fyzicky silnější mají větší expertízu na to, aby mohli radit v otázkách sebeobrany. A myslí si to i ti, jejichž největší zkušenost byla bitka se spolužákem na základce. 

Odtud už je jen ale krok k mansplainingu. K tomu, že názoru vyslovenému ženou nedáváme takovou váhu. I tenhle jev se sexualizovaným násilím a obtěžováním souvisí. Jako muži tím totiž přispíváme k takové společenské atmosféře, kdy jsou ženy běžně odsouvány na druhé místo. A k těm, co jsou na druhém místě, si pak dovolíme mnohem více… 

Je na čase s tím přestat. Je na čase sáhnout si do svědomí a pracovat v první řadě na sobě. Budu upřímný: Je to těžké. Instinktivní reakce je taková, že já přece nic špatného nedělám. Nejsem žádný násilník, nenesu vinu jen proto, že jsem chlap. Dejte mi pokoj. Pokud se do toho ale pustíte, přispějete k tomu, že nám všem – nejen ženám – bude na světě líp.