Pusinka pro paní uklízečku ve školce jako cenná lekce: Někdy jsou potíže jen v našich hlavách
„Dej babičce pusinku, jinak bude smutná.“ Možná jste tuhle větu slyšeli jako děti a ty své učíte, že je v pořádku říct „ne“. A že by to i babička (nebo jiný člověk, který pusinku žádá), měl pochopit. Ale stejně jako vysvětlujeme potomkům, proč se nemají bát ohradit, je fajn vysvětlit to i dalším zúčastněným osobám. I když se nám nechce, i když cítíme, že to zavání nepříjemností. Protože někdy nás celá situace může velmi překvapit. Své o tom ví i instruktor sebeobrany a právník Pavel Houdek.
Naši pětiletou dceru odmala vychováváme tak, aby se za sebe uměla postavit, aby věděla, že kdykoliv a komukoliv může říct ne. Nedávno mi dcera takhle večer v pátek povídá: „Tatínku? Naše paní uklízečka po mně ve školce chce, abych jí dala pusu, když jde domů.“ „A tobě se to nelíbí?“ ptám se. „Ne. Ale já jsem jí to řekla.“
Skvělé, říkám si v duchu a s napětím čekám, co se dozvím dál. „A zabralo to? Nepusinkovala tě?“ „Ne, ale řekla mi, že když jí nedám pusu,tak z toho bude smutná,“ říká dcera a tváří se u toho tak, jako by jí zrovna umřelo koťátko. „Ale já nechci, aby byla smutná,“ dodává. „Mrzí tě to?“ ptám se. Dcera přikyvuje a má slzy na krajíčku.
