Ženám ocenění nepatří. Co říkají státní vyznamenaní o tom, jak vidíme ženské hrdinství

Podle webových stránek Hradu bylo vyznamenání doposud uděleno nebo propůjčeno 884 mužům a pouze 152 ženám. Nejvyšší podíl žen je v nejnižší kategorii vyznamenání – Za zásluhy. Vyšší kategorie jsou podle všeho vyhrazeny mužům. Řád Bílého lva si odneslo 117 mužů a celé 4 ženy. Medaili Za hrdinství pak 124 mužů a 8 žen. Zdá se to být jasné. V Čechách žádné hrdinky nemáme… Nebo je to jinak?

Podpořte vznik podcastů pod hlavičkou Heroine v kampani na HitHitu! 

V první řadě jde o to, co vlastně naše společnost za hrdinství považuje. Například péče, jedna z oblastí, kde tradičně dominují ženy, stále není vnímaná jako něco výjimečného a ocenění hodného. Zvlášť v současné situaci je to až absurdní. Zatímco v první linii doslova bojují zejména ženy, ocenění za zvládnutí první vlny koronaviru obdržel Roman Prymula. Když už ženy nelze přehlížet, vybereme a oceníme muže z jejich řad…

Není to ale jen vnímání pojmu „hrdinství“. V historii i současnosti samozřejmě najdeme celou řadu žen, za kterými stojí hrdinské činy v tradičním slova smyslu. Mimochodem, často je vidíme hned po boku oceněných mužů… V historii ale zůstávají jen bezejmennými partnerkami nebo manželkami (jak napsala Božena Neumannová: Byla jsem ženou slavného muže). Ale mezi vyznamenanými nejsou ani ženy, které vystupovaly samy za sebe, k žádnému muži je přiřadit nelze a dějiny je neignorují. Nejvyššího státního vyznamenání se tak dosud nedočkala například Milada Horáková nebo třeba Františka Plamínková – obě přitom za své hodnoty položily život (jsou nicméně držitelkami Řádu T. G. Masaryka za rozvoj demokracie, humanity a lidských práv).

Proč? Mlčí Hrad o ženách hrdinkách z čistě politických důvodů, proto, že ocenění žen za „hrdinství“ by opět otřáslo už tak křehkou společenskou konstrukcí o odvážných a silných mužích a křehkých ženách? Dost možná. Ocenění Radima Uzla, který se otevřeně chlubí sexuálním obtěžováním svých podřízených, by tomu nasvědčovalo.

Příklad ze Slovenska

Ale vina nejde jen za Hradem. Na problému se podílí i to, že ženy tvoří jen nízké procento obsazení institucí, které návrhy na vyznamenání předkládají (Poslanecká sněmovna, Senát, vláda). A jako v celé společnosti, čím výše se do hierarchie těchto institucí podíváme, tím menší zastoupení tam ženy mají. Když pak takové mužské kluby dávají dohromady nominace, není divu, že po ramenou chtějí poplácat především samy sebe.

Pokud chceme vidět, jak moc se situace změní, když do rozhodování pustíme ženský pohled, můžeme se podívat k východním sousedům a sousedkám, se kterými máme společnou tradici a do značné míry i mechanismy udělování státních vyznamenání. Když je poprvé ve funkci udělovala slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, ocenila 12 mužů a 8 žen. Stačí jediná žena ve vrcholné funkci a najednou se ženy hodné ocenění najdou a tvoří celých 40 procent...

Symbolika státních vyznamenání ukazuje, jak v naší společnosti k ženám přistupujeme. Jako k těm, co odvedou (neviditelnou) práci, za kterou ale nedostanou ocenění, protože to náleží těm důležitým – chlapům. Je mi za to stydno.

V Česku přitom máme dlouhou řadu žen, které by si státní vyznamenání zasloužily. Často mnohem více než ve stejné oblasti ocenění muži. Doufejme, že jednadvacáté století bude opravdu stoletím žen a udělování státních vyznamenání se bude brzy skutečně řídit zásluhami, a ne pořekadlem „já na bráchu, brácha na mě“.