Jak bude vypadat řešení klimatické krize, když je vezmou do rukou ženy?
Změna klimatu už dnes vyhání statisíce lidí z jejich domovů a nutí je hledat útočiště na nových místech. Celých 80 % z těchto klimatických migrantů tvoří ženy. Ženy a děti také podle dat rozvojového programu OSN čelí čtrnáctkrát vyššímu riziku, že zemřou na následky přírodních katastrof. Ženy ale odmítají být jen v roli obětí. Říká se, že budoucnost bude buď ženská, nebo nebude žádná, především proto, že ženy patří k důležitým tahounkám současného úsilí o udržitelnost.
Zejména v rozvojových zemích musí ženy kvůli prodlužujícímu se období sucha tvrději pracovat, ujít větší vzdálenosti, častěji opouštět domov a kvůli péči o rodiny víc riskovat své zdraví a životy. Po celém světě ženy tvoří až 70 % světové populace žijící v chudobě, a i proto je pro ně těžší se vyrovnávat s katastrofickými dopady změny klimatu. Potvrzují to statistická data a zkušenosti z terénu, které se problematikou zabývají.
O tom, že změna klimatu na ženy dopadá neúměrně více než na muže, se dozvídáme skoro vždy, když přijde řeč na ženskou otázku klimatické krize. Tato tak zvaná genderová klimatická nerovnost je velmi přímočarým způsobem shrnuta a znázorněna na příklad skupinou třiceti ženských a nebinárních umělkyň prostřednictvím online výstavy nazvané Man Made Disaster (Muži zapříčiněná pohroma). Návštěvníky s touto problematikou konfrontuje psaným slovem i různými uměleckými formami. I zde vidíme, že zdaleka nejvýrazněji se tato nerovnost projevuje v zemích globálního Jihu, kde jsou už dnes ženy často nucené čelit nejen přírodním katastrofám a nedostatku přírodních zdrojů, ale také konfliktům, násilí a válkám souvisejícím s bojem o tyto zdroje.
Bezpečí, kvalita života a obecně budoucnost dětí je tím, co mnoho žen v souvislosti s klimatem trápí nejčastěji.
Ale rozdíly jsou patrné i jinde. Ve srovnání s muži mají ženy například mnohem menší ekologickou stopu a statisticky také vychází jako ty, kdo se mnohem častěji trápí stavem životního prostředí. Ženy se rovněž podle těchto svých postojů k životnímu prostředí mnohem častěji rozhodují ve volbách.
Vzhledem k pečovatelské roli, která jim byla po staletí vštěpována, bývají logicky ženy vnímavější a citlivější vůči otázkám klimatické spravedlnosti, a tedy i vůči nerovnoměrným dopadům klimatické krize, ať už z hlediska globálních nerovností, nebo mezigenerační spravedlnosti. A přestože za vznik klimatické krize zodpovídají především politické a ekonomické elity 20. a počátku 21. století, tvořené zejména muži, jsou to právě dnešní děti, bez rozdílu pohlaví, které zatím ani nemohou volit, kdo v budoucnosti na nynější selhání svých rodičů, prarodičů, a dalších předků doplatí nejvíce. Bezpečí, kvalita života a obecně budoucnost dětí je tím, co mnoho žen v souvislosti s klimatem trápí nejčastěji.
Za klima a za práva žen
Ženy ovšem ve vztahu ke klimatické krizi čím dál tím častěji odmítají být jen v roli obětí a trpitelek. Naopak. Není žádnou náhodou, že rozvoj hnutí za klimatickou spravedlnost probíhá ve stejné době jako nová vlna hnutí za práva žen. Po celém světě dnes stále častěji slyšíme hlasy statečných a silných žen – od vlivných političek, jako je Alexandria Ocasio-Cortez, odbornic, jako je klimatická vědkyně Katherine Hayhoe, a aktivistek, jako Greta Thunberg, přes novinářky, jako Naomi Klein, či celebrity, na příklad herečka Jane Fonda, až po představitelky místních komunit – obyčejné ženy, mladé dívky, matky, babičky, či ženy z marginalizovaných a systémově znevýhodňovaných skupin.
Pro příklady „obyčejných žen“ bijících na poplach a volajících po lepší ochraně klimatu, která by dala šanci na život jejich dětem, netřeba chodit daleko. I v Česku vznikla odnož hnutí Rodiče za klima, které založily převážně matky malých dětí za účelem podpory studentských stávek, a má dokonce v Česku několik regionálních mutací.
V Praze, kde je obecně široká škála možností zapojit se do různých aktivit českého ekologického a klimatického hnutí, se ryze rodičovská akce omezila na jednu demonstraci konanou v květnu 2019. Zato v Liberci je tamní skupina podstatně sofistikovanější, podařilo se jí na úrovni města iniciovat vznik poradního orgánu s názvem Rada pro klima. V rámci ní se pak podařilo prosadit pozici energetického manažera – člověka, který pro město vytvoří plán energetických úspor, nebo docílit toho, že se Liberecký kraj stal jedním z prvních českým krajů s vlastním plánem adaptace na změnu klimatu.
K tomu, aby ženy a jejich narativy byly brány vážně, je stále potřeba ujít velký kus cesty.
Každá to sice dělá po svém a jinými slovy, ale to, co tyto ženy spojuje, je hlasité upozorňování na destruktivní dopad současných mocenských struktur na systémovou nerovnost, na náš přírodní svět, i podmínky každodenního života. Staví se na odpor patriarchální expanzivní nadvládě, která svět po staletí snah opanovat ženy a přírodu dostala až na pokraj kolapsu životaschopnosti ekosystémů, jež život lidstva na Zemi umožňují.
Snad nejlépe to shrnula Greta Thunberg ve svém slavném projevu na klimatickém summitu OSN v New Yorku v září 2019, když rázným a emocionálním hlasem řekla: „Lidé trpí. Lidé umírají. Celé ekosystémy kolabují. Jsme na počátku masového vymírání, a vy mluvíte jen o penězích a říkáte nám pohádky o věčném ekonomickém růstu.“ Právě za tento projev sklidila jak velký obdiv, tak i kritiku a posměch, jak jinak, převážně od konzervativněji laděných mužů, v Česku např. od některých zástupců ODS. K tomu, aby ženy a jejich narativy byly brány vážně, je tedy stále ještě potřeba ujít velký kus cesty.
Jedna žena nestačí
Stále častěji dnes proto zaznívá, že dosažení udržitelného a spravedlivého světa je neoddělitelně spjato s dosažením genderové rovnosti, a to jak v zemích globálního Severu, kde ženy navzdory vysokému stupni vzdělání často bývají posuzovány jinou optikou než muži a často proto nejsou brány dostatečně vážně, tak i v zemích globálního Jihu. OSN si například všímá proměny genderových rolí během krizových a konfliktních situací způsobených v rozvojových zemích dopady měnícího se klimatu. Vedení se zde mnohdy spontánně ujímají ženy, které jsou jinak upozaděné a z důležitých rozhodnutí vylučované. Získávají tak prostor uplatnit své tradiční znalosti a postupy šetrné k přírodě. Pokud však proměna genderových rolí má být trvalého a systémového charakteru, je naprosto klíčové, aby ženy v těchto zemích získaly také rovný přístup ke zdravotní péči, vzdělání a ekonomickým příležitostem.
Přesto není postup v dosahování vytyčených cílů dost rychlý na to, aby trajektorii aktuálního směřování lidské civilizace napomohl včas významněji přiblížit k bezpečnější budoucnosti. Otěže světa a ekonomiky nadále přetrvávají hlavně v rukou strážců současného politického a ekonomického systému, mezi nimiž převažují muži. Ti se přitom otěží zatím moc zbavovat nechtějí. Pakliže se pod vzrůstajícím tlakem sociálních hnutí a společenské atmosféry dnes ženy častěji dostávají do vedoucích a významných rozhodovacích pozic, očekává se od nich, že se budou řídit existujícími pravidly, jež ovšem stvořili muži.
Příkladem je kanadská ministryně spravedlnosti a nejvyšší státní zástupkyně Jody Wilson-Raybould, první žena reprezentující první národy na tomto postu. Kanadský premiér Justin Trudeau ji odvolal ve chvíli, kdy se odmítala řídit neoliberálními politikami zvýhodňujícími korporace před zájmy veřejnosti.
Jak je tedy vidět, dosadit ženy a reprezentantky marginalizovaných skupin do vlivných postů samo o sobě nestačí. Zatímco jedna žena na důležitém postu mnoho nezmění, ve spojení s dalšími ženami toho může dosáhnout mnohem více. Ženy by se proto měly ve své síle vzájemně podporovat a při hledání lepších řešení, ať už pandemie, nebo klimatické krize, spolupracovat. Právě k tomuto závěru v roce 2019 dospělo fórum Connected Women Leaders (Spojené ženy lídryně), kterého se účastnilo třicet významných a inspirativních žen.
Figurovaly mezi nimi známé a vlivné ženy – včetně šéfky sekretariátu OSN pro změnu klimatu Christiany Figueres, kmenové právničky Tary Houska obhajující práva původních obyvatel a několika zakladatelek a šéfek lidskoprávních a environmentálních organizací. Ty všechny považují propojení hnutí za klimatickou spravedlnost s hnutím za práva žen a dívek za zcela esenciální předpoklad jakéhokoliv efektivního řešení klimatické krize.
Co přesně to však znamená v praxi? Nejde jen o to, že ženský hlas již nesmí být dál bagatelizován a umlčován, a že se ženy mají častěji objevovat v panelových diskusích, odborných komisích a na důležitých politických a ekonomických postech. Důležité je především to, o čem budou mluvit a čemu najdou odvahu čelit. Na všech institucionálních úrovních se musí stát normou to, že budeme o řešení našich krizí mluvit jako o hojivém procesu, zacelujícím rány zasazené současným systémem nerovností a konkurenčního boje, a jako o příležitosti ke kompletní transformaci systémových příčin těchto krizí. Řešení, která naopak budou stávající nerovnosti a rozdíly ve společnosti dál prohlubovat, by pro změnu měly legitimity pozbýt.
Navrhování správných řešení a jejich uvádění v praxi přitom nečekejme jen od žen, ale požadujme jej i od mužů. I takový ministr Karel Havlíček může místo levných montoven, uhlí a ruského jádra chtít pro Česko a své děti zářnější a sebevědomější zítřky. Péče – o potomky, o občany, o přírodu, o svou zemi, o planetu – nám dává alespoň nějakou šanci, že jako civilizace dokážeme velké globální výzvy zvládnout a přežít, a že jejich dopadům nebudeme v neúměrné míře vystavovat ženy a další méně privilegované skupiny obyvatel.
