Porodnické násilí nevede k ochraně dítěte, ale jen k násilí na ženách
Termín porodnické násilí se může zdát přehnaný. Jistě tu nikdo nechce záměrně páchat násilí na ženách v jedné z nejzranitelnějších chvil jejich života...? Pokud se však podíváme na běžné české porodnictví jako na místo, kde je odebrání autonomie ženám neviditelnou normou, kterou nikdo nezpochybňuje, protože je všudypřítomná, už se to tak přepjaté nejeví. Přístup, který ženu vidí jako neschopnou o sobě rozhodovat, pak často v kauzách porodnického násilí přejímá i soud.
Klára Morávková rodí své dítě. Leží na zádech s nohama v držadlech, není jí to příjemné, je odpojená od vlastního porodu, nemá žádnou sílu, kterou by mohla věnovat sobě a dítěti. Její tělo je paralyzováno pasivní nepřirozenou a nechtěnou pozicí. Přichází jen bolest, Klára se nemůže ani nadechnout, dusí se. Její porod na ní někdo vykonává. Chtěla rodit jinak, svým tempem, svobodně se pohybovat, personál ji ale přinutil lehnout si na záda. Nebyla schopná se ubránit, uprostřed porodu, od jehož počátku čelila odporu vůči všemu, co si přála.
Averzi vyvolala samotná skutečnost, že si vůbec něco přála. Personál jí dělal schválnosti. Klára v jednu chvíli cítila, že by jí k uvolnění pomohlo ponoření do teplé vody, tak požádala sestru, aby mohla jít do vany, kterou nemocnice sama jako úlevný prostředek nabízela. Sestra odmítala, nechtěla si přidělávat práci. Když však Klára na žádosti trvala, sestra napustila vanu studenou vodou a nechala ji do ní vlézt. „To jste se moc neohřála, co,“ vrátila jí to po svém a zvítězila. Klára už do vany nechtěla. Klepala se.
