Píchneme něco maličko do žíly. Proč se v Česku rutinně rodí „pod léky“ a vadí to vždy?

V televizím dokumentu Pět zrození filmařky Eriky Hníkové se v jednom z dílů odehrává zvláštní scéna. Porodník Bohuslav Svoboda, současný primátor hlavního města Prahy za ODS, přichází k rodící ženě. Její porod probíhá v pořádku, ale podle zdravotníka by mohl postupovat rychleji. A tak rodičku informuje, že jí „něco maličko kápne do žíly“. Co přesně, žena neví, když se jí autorka filmu později ptá. Některá žena to může vnímat jako pomoc, aby se hodiny bolesti před narozením dítěte zbytečně neprotahovaly, jiná jako zásah do své tělesné integrity.

Podle biostatističky Markéty Pavlíkové, která se dlouhodobě zabývá poměry v českém porodnictví, se u nás medikace aplikuje rutinně i zdravým rodičkám při nekomplikovaných porodech. A mnohdy personál nemocnice dá přednost tomu, že ženě aplikuje oxytocin na posílení kontrakcí, než by jí nabídl třeba změnu polohy nebo teplou vanu. „Nesoustředíme se na to, vytvořit ženám podmínky tak, aby se cítily dobře. Myslíme si, že v bezpečí budou, protože už máme nástroje, jak je ochránit, když se vyskytnou komplikace. Výsledkem je, že ty nástroje, například léky, uplatňujeme i tam, kde to potřeba není,“ popisuje jádro problému biostatistička Markéta Pavlíková.

Podle zkušeností českých žen se stává, že jakmile se přirozený běh porodu začne urychlovat a modifikovat, spouští se tím série dalších intervencí.  „Když už jednou narušíme porodní proces, tak ho pak musíme narušit znovu. Jsou to přitom právě zdravotnické zásahy, co do porodu vnáší patologii a spouští kaskádu komplikací, které pak složitě kompenzuje dalšími zásahy,“ vysvětluje právnička Adéla Hořejší. Proč zpravidla vede jedna medicínská intervence k další? Lze přimět personál nemocnic k tomu, aby se ženami jednal méně jako s nesvéprávnými a více jako s rovnocennými partnery? A měli bychom na podávání medikace u porodu nahlížet vždy negativně? Přečtěte si v textu na webu Heroine.cz.