Největším omylem je představa o tom, jak jsme racionální, říká česká neurovědkyně

Debata o tom, jestli a jak se mozek mužů a žen liší, se vede i na nevědecké úrovni. Nejde v ní ale o to, jestli zde rozdíly panují, ale spíš co všechno se z nich dá vyvodit.

To, že rozdíly u mozku mužů a žen dokážeme najít, je poměrně banální biologický fakt, který nemá cenu zpochybňovat. Nicméně je potřeba si uvědomit, že nalezneme i rozdíly mezi mozkem leváků a praváků, mezi mozky mladých a starších lidí, i mezi mozky konkrétních dvou osob, které budeme zkoumat. Je proto otázkou, proč se tak urputně snažíme najít rozdíly právě mezi mozkem mužů a žen. Bylo by chybou předpokládat, že z tohoto důvodu zde máme dvě kategorie lidí, se kterými můžeme rozdílně zacházet, nebo jim přiznávat různá práva. To, že dokážeme najít rozdíly, bychom proto měli brát čistě jako jeden z řady biologických fenoménů.

Zmínila byste nějaké konkrétní rozdíly?

Poměrně konzistentní rozdíly nalézáme například ve velikosti hypothalamu, který je větší u samců, a to jak u lidí, tak u hlodavců. Existují také studie, které naznačují, že tento rozdíl může souviset se sexuální identitou, jak to shrnuje například profesorka Melissa Hines, která se soustředí na vývoj mozku s ohledem na gender. V jiných výzkumech naopak takovéto jednoznačné rozdíly nenalézáme. Izraelská neuroložka Daphna Joel studovala s kolegy snímky mozků z magnetické rezonance u více než 1400 osob. Ukázaly,, že jen velmi málo mozků je na extrémním maskulinním nebo feminním pólu. Podle těchto výzkumníků byla většina mozků mozaikou charakteristik, které nalézáme častěji u mužů, a těch, které nalézáme častěji u žen. Další studované charakteristiky byly potom stejně časté u mužů i u žen. Existují tedy rozdíly a existuje také řada shodných znaků ve struktuře a funkci mužských a ženských mozků.

Co z pohledu neurovědy zakládá talent nebo vlohy? Narodí se někdo humanitně nebo naopak přírodovědně založeným člověkem? 

Psychologie předpokládá, že existují určité vrozené dispozice – vlohy – pro určité schopnosti a aktivity. Nicméně je potřeba tyto vlohy rozvíjet a precizovat tréninkem a vzděláváním, aby člověk dosáhl těch nejvyšších výkonů. Podíl vrozených vloh a tréninku se při různých činnostech liší. Samozřejmě různí lidé mohou inklinovat k různým zájmům a zaměřením a mohou mít i lepší kognitivní předpoklady pro jejich studium, nicméně přírodovědné vzdělání nevylučuje humanitní zaměření a naopak. Nejsou to oddělené entity a neformují oddělené druhy lidí. Pokud mluvíme přímo o vědeckém bádání, je v každém oboru, ať už je přírodovědný nebo humanitní, zásadní představivost, invence, metodická preciznost, poctivost, kritické a především sebekritické myšlení.

Dá se říct, že jsme jako ženy k něčemu předurčené, v analogii právě například s talentovanými lidmi?

K velkým věcem! Ale vážně, neuznávám koncept „předurčení“ a neuznávám příliš ani klasifikaci „my ženy“. Domnívám se, že jsme individuality, že každý, muž, nebo žena máme své plány a sny, které chceme naplnit. Domnívám se, že každý z nás by měl konat podle svých nejlepších schopností a podle nejlepšího svědomí, rozvíjet a naplňovat svůj potenciál, ať už se týká čehokoliv – psaní knih, vědy, tance, výchovy dětí nebo péče o ostatní.

Kolísání hormonů působí na všechny

Jaké jsou podle Vás ty nejčastější stereotypy o ženách a mužích a jejich fungování, které věda vyvrátila, ale lidé je pořád používají?

Napadá mě třeba oblíbený stereotyp o hysterii, jako nemoci dělohy. Dnes víme, že hysterie s dělohou nemá nic společného, hysterii jako diagnostickou kategorii nemáme. Blízko k této charakteristice má snad jen histriónská porucha osobnosti, kterou nalézáme u mužů i u žen. Řada předsudků se týká rozdílných intelektových schopností mužů a žen. Argumentace, že ženy jsou méně inteligentní, protože v historii bylo méně vědkyň, je nepříliš smysluplná už jen proto, jak odlišná byla možnost přístupu ke vzdělání a k realizaci v povolání u mužů a žen.

Zajímá mě především opozice mezi emocionalitou a racionalitou.

K tomu bych ráda poznamenala, že lidé jsou iracionální obecně. Emoce jsou naprosto nezbytnou složkou rozhodování. Tady odkazuji na vynikající knihu Antonia Damasia Descartův omyl, kde Damasio ukazuje, že emoce jsou klíčové při rozhodování, protože nám ukazují určitou subjektivní „hodnotu“ jednotlivých alternativ, které si můžeme vytvářet v mysli jako výstupy našeho rozhodování. Emoce tak tvoří vlastně určitou zkratku – jedna možnost je nám příjemnější než ostatní, aniž bychom museli vědomě shromažďovat veškeré argumenty nebo parametry všech alternativ.

Všichni navíc podléháme při rozhodování určitým zkreslením a omylům. Zde bych doporučila knihu Daniela Kahnemana Myšlení rychlé a pomalé. Řídíme se argumenty, které jsou viditelnější nebo hlasitější, řídíme se tím, co je dostupnější a snazší pro naší kognici, spoléháme na subjektivní omyly a intuici i tam, kde bychom měli víc spoléhat na data a statistiku. Tyto kognitivní omyly se uplatňují například v situaci, kdy přeceňujeme nebezpečí teroristického útoku, ale podceňujeme nebezpečí autonehody nebo zhoubných následků kouření. Lidé mají ve skutečnosti velmi daleko k racionálním rozhodovatelům, za které se někdy rádi považují. Největší kognitivní omyl je omyl naší vlastní racionality.

Často se také setkáváme se stereotypy týkajících se hormonálního působení na psychiku.

Psychika samozřejmě je ovlivňována hormonálním působením i změnou hladiny neurotransmiterů. Nejsme odděleni od biologie svého těla – je zde například serotonin, který ovlivňuje afektivní stavy, a jeho nedostatek je spojován s depresí, dopamin, který stojí za motivací a který se podílí na mechanismech závislostí, nebo endorfiny, které v nás vzbuzují radostné pocity. U žen se může do psychiky promítat změna hladin estrogenu a progesteronu např. v rámci ovulačního a menstruačního cyklu, ale muži jsou zase ovlivňování například fluktuací hladiny testosteronu, která kolísá jednak během dne, jednak situačně, ale i s věkem.

Pokud by muži byli emočně stabilní oproti emocionálním ženám, jak vysvětlíme agresivní chování některých řidičů, nebo střelbu na školách? Neznamená to samozřejmě, že by všichni muži byli emocionálnější než ženy a nedokázali se ovládat. Jen to ukazuje absurditu předsudku o racionálních mužích a labilních ženách. Je třeba mít na paměti, že všichni jsme ovlivňováni fyziologickými procesy, subjektivním prožíváním a všichni podléháme kognitivním omylům. To nejlepší, co můžeme udělat, je být si vědomi této iracionality a být k sobě dostatečně sebekritičtí.

Už zase ty skleněné stropy

V českém vědeckém prostředí se často mluví o tom, že ženy-vědkyně se potýkají se specifickými překážkami, kterým jejich kolegové nečelí. Setkala jste se sama ve své práci s genderovými předsudky?

Mám velké štěstí na své osobní i pracovní okolí, na muže i ženy. Nicméně s některými předsudky jsem se setkala, případně se s ním setkaly moje kolegyně. Typicky je to stereotypizace, narážky na vzhled nebo zneužívání vědecké moci. Některé mé kolegyně například opakovaně měnily kariéru nebo zaměření studia proto, aby nemusely pracovat s lidmi, kteří se k nim chovali sexuálně nevhodně.

Vědecké prostředí je velmi kompetitivní a s vysokou mírou nejistoty. Pokud podáváme grant, máme zajištěné financování pro vědeckou skupinu na tři, nebo v nejlepším případě na pět let. Tato situace je tedy velmi obtížná pro lidi, kteří se starají o rodinu, o děti nebo naopak o starší členy rodiny. Vysoké školy dostuduje obecně více dívek, ale čím je vyšší vědecká funkce, tím více se počet žen snižuje. To je způsobeno řadou faktorů, které se týkají disproporčně více žen. Ti, kteří mají čas a mentální kapacitu na to, věnovat ji vědě, a nemusí se rozptylovat jinými věcmi, ať už proto, že se nemusí o nikoho starat, nebo proto, že se někdo postará o ně, mají lepší pozici. Někdy se také setkáváme se skleněnými, nebo spíš společenskými stropy, s určitými neformálními vazbami, ze kterých jsou ženy někdy vyloučeny.

Postrádáte vy sama ve vašem oboru nebo kdekoli jinde ženský hlas nebo ženskou perspektivu?

Nemyslím, že ženský hlas je automaticky zárukou pozitivního přístupu. Je ovšem potřeba, aby ve vědě i jinde zazněla perspektiva osob se různými zkušenostmi a potřebami. Nenazvala bych to ženským hlasem, ale je to třeba hlas rodičů s dětmi, nebo těch, kteří pečují o své blízké a kteří potřebují přerušit kariéru, což je ve vědě značný problém.

Tím vlastně tlumočíte postoje intersekcionálního feminismu. Považujete se na feministku?

Feminismus považuji za součást rovnostářství. Není možné, abychom se domáhali práv pro jednu skupinu lidí a jiné skupině tato práva upírali. Není tedy akceptovatelné ani zneužívání „genderové politiky“ pro vlastní mocenské ambice. Jsem bytostně přesvědčena, že ženy mají právo na potrat, na přístup ke vzdělání, na právo zacházet se svým majetkem a na stejnou ochranu před zákonem. Předpokládám, že to mě řadí k feministkám.

Máte dojem, že se ve vědeckém i obecně společenském nastavení něco mění? Co je pro vás známka toho, že máme v Česku někam nakročeno?

Dobrým počinem je pro mě pozitivní motivace: podpora rodin s dětmi, podpora samoživitelek i samoživitelů, přístupná zdravotní péče. Osobně nejsem pro řešení problémů skrze kvóty, i když rozumím argumentům, které mohou být v jejich prospěch. Přikláním se spíše ke změně celkového nastavení společnosti – např. k daňovému zvýhodnění podniků, které vybudují dětské skupiny a umožní rodičům práci na zkrácený úvazek. A samozřejmě podporu vzdělání mužům i ženám.