Jak se mění zákony. Co vše se muselo stát, aby Česko konečně napravilo definici znásilnění

Je podzim roku 2020 a je jasné, že tehdejší vláda podlehla tlaku antigender hnutí a nebude projednávat Istanbulskou úmluvu. Já jsem jen o pár měsíců dřív začala pracovat pro českou pobočku Amnesty International a díky společné snaze o ratifikaci této úmluvy jsem se seznámila s Johannou Nejedlovou, která vede organizaci Konsent. Johanna už tehdy byla známou feministkou a expertkou na sexuální násilí a já jsem si říkala, že by bylo cool s ní být kamarádkou. Tehdy jsem netušila, že stojíme na prahu nejen výborného přátelství, ale také kampaně, která se na další tři roky stane naší hlavní náplní práce a zaručí nám téměř dennodenní kontakt. Ale to už předbíhám.

Sedíme s Johannou v kavárně a ona se mě ptá, jestli mě nenapadá, na čem by teď naše organizace mohly pracovat na poli ženských práv. Zrovna nedávno jsem četla interní e-mail od evropské kanceláře Amnesty, kde nabízeli evropským pobočkám, aby se zapojily do kampaně za novou definici znásilnění. Navrhla jsem tedy, jestli se nechceme zaměřit na toto, a ona souhlasila. Takhle jednoduché to bylo. V té době jsme ani jedna netušily, co přesně definice založená na souhlasu znamená, a je fér říct, že naše znalost trestního práva nebyla zrovna dvakrát hluboká. Nicméně, nám bylo jasné, že znásilnění je celospolečenský problém, se kterým je potřeba něco dělat.

Chce to souhlas. A taky lobbing

V lednu 2021 se tedy naplno pouštíme do přípravy kampaně, tak abychom ji nejpozději na Valentýna mohly spustit. K úspěchu jsme potřebovaly ještě jednu věc. Člověka, který rozumí legislativě a dokáže nejen pochopit úskalí současné definice, ale hlavně navrhnout, jak by ta nová definice mohla vypadat. Těžko říct, jestli to byl osud, nebo náhoda, ale díky právničce Lucii Ottinger, která působila v Ženách v právu a ve stejnou dobu oslovila Amnesty s nabídkou pomoci, jsme se dostaly k legislativkyni Markétě Řádkové. Markéta není člověk vyhledávající záři reflektorů, a tak jste její jméno dost možná nikdy neslyšeli. Ona je však naprosto zásadní v tomhle příběhu. Společně s advokátem Danielem Bartoněm tvoří dvojici lidí, kteří definici znásilnění „přenesli na papír“ a dali základ změně zákona. S úsměvem teď vzpomínám na všechny případy, kdy nám Markéta vysvětlovala limity práva a legislativního procesu, popřípadě nám odpovídala latinskou frází. Někdy to bylo frustrující, ale jsem ráda, že na tvorbu zákonů dohlíží někdo takhle kvalitní.

Máme téma, máme legislativkyni, máme cíl a základní informace. Co nám chybí do spuštění kampaně, je název. Tak dlouho jsme to odkládaly, až nám do startu zbývá pět dní a kvůli nemožnosti jinak sladit kalendáře se já, Johanna, Lucie Ottinger a moje kolegyně Žaneta scházíme v neděli v osm večer, abychom to tedy vybrainstormovaly. Po čtyřech hodinách intenzivní práce se shodujeme, že nás nic lepšího než „chce to souhlas“ nenapadá. Rozcházíme se s tím, že s tím nejsme úplně spokojené a že se k tomu ještě vrátíme. Jak asi tušíte, už jsme se k tomu nikdy nevrátily a název Chce to souhlas s námi zůstal. A já jsem za to moc ráda.

Kampaň jsme zahájily 12. 2. rozdáváním letáčků a papírových karafiátů před Poslaneckou sněmovnou. Každý rok jsme se pak okolo Valentýna před Sněmovnu vracely a trochu litovaly, že jsme tu kampaň nezačaly v květnu nebo červnu, protože mrznout v únoru na Malé Straně nebyla naše nejoblíbenější činnost.

Začaly jsme s lobbingem a pomalu si obcházely jednotlivé poslankyně a poslance. Prvotní reakce od nich byly celkem pozitivní a my si říkaly, jak si pěkně zmapujeme jejich názory, připravíme návrh nové definice a pomalu budeme kampaň sunout kupředu.

Kauza Feri jako akcelerátor

To se všechno se změnilo 25. května. Ten den vyšel článek Apoleny Rychlíkové a Jakuba Zelenky, ve kterém popisovali výpovědi žen, které znásilnil Dominik Feri. A náš plán, že budeme postupně pracovat na nové definici, tak jak nám naše časové možnosti dovolí, rázem vyletěl z okna. Najednou se nám rozezvoněly telefony a lidé ze Sněmovny se s námi chtěli bavit o nové definici znásilnění. Byla jsem tehdy na Jižní Moravě ve sklípku na rozlučce se svobodou své kamarádky a velkou část strávila zavřená v pokoji na počítači. Od té doby jsem na všechny dovolené jela s pracovním počítačem, protože jsem se bála, že se něco podobného stane znovu.

V reakci na kauzu Dominika Feriho se ve Sněmovně odehrálo několik jednání, první kulatý stůl, a dokonce byl načten pozměňovací návrh, který narychlo upravoval definici znásilnění. Ale ukázalo se, co jsme tušily, a to, že ve spěchu nelze novou definici kvalitně napsat. Ač tento návrh řešil některé problémy a někteří nás upozorňovali, že další takovou příležitost na novou definici můžeme mít až za deset let, rozhodli jsme se to risknout a nepodpořili jsme ho. Ten tak spadl pod stůl a nás na podzim čekaly sněmovní volby, takže jsme obrátili pozornost k volebním programům.

Oslovili jsme hlavní politické strany. ANO, KDU-ČSL, Piráti, STAN, TOP 09 a Zelení nám řekli, že se plánují novou definici znásilnění zabývat. Piráti, STAN a Zelení si to dokonce dali i do volebních programů. Kdo nám však vůbec neodpověděl, byla ODS, a vzhledem k tomu, že jí po volbách připadlo Ministerstvo spravedlnosti, obávali jsme se, že cesta za novou definicí nebude jednoduchá a zřejmě ani rychlá.

S kartonovou postelí do ulic

Po volbách nastala jedna zásadní věc. V Poslanecké sněmovně vznikl nový Podvýbor pro problematiku domácího a sexuálního násilí. Za jeho vznikem stála poslankyně Táňa Malá (ANO), která s nápadem na jeho založení přišla a podařilo se jí to i prosadit. Tenhle podvýbor pak stál za tím, že redefinice znásilnění se natrvalo usadila v agendě Sněmovny. Táňa Malá společně s Klárou Kocmanovou (Piráti), Michalem Zunou (TOP 09), Bárou Urbanovou (STAN) a Marií Jílkovu (KDU-ČSL) pak vytvořili skupinu, která toto téma nesla ve svých stranách a pomáhala ho prosazovat. Můžete si všimnout, že v této skupině není nikdo z ODS.

Začíná rok 2022 a naše kampaň se roztáčí na plné otáčky. Díky skvělým lidem z našich organizací se nám daří dělat spoustu věcí ve veřejném prostoru. Například výstavu oblečení, které měli na sobě přeživší znásilnění, když byli znásilněni. Objíždíme krajská města s naší postelí z kartonu a celé dny stojíme na náměstích a bavíme se s kolemjdoucími o tom, proč potřebujeme novou definici znásilnění. Odezva od lidí byla všude vesměs stejná, a to, že nechápou, jak to, že sex bez souhlasu není považován za znásilnění. Také pořádáme workshopy na školách a pro veřejnost, kde mluvíme o sexuálním násilí a dáváme prostor přeživším, aby sdíleli svoji zkušenost. Téma rezonuje v médiích a čím dál tím víc se dostává do povědomí lidí.

Lobbingová část naší kampaně však stagnuje. Ač s Johannou chodíme na další a další schůzky a pořádáme kulaté stoly, vláda se k napsání nové definice nemá. Je tu také zástupná skupina lidí, kterou tvoří z velké části soudci a soudkyně a lidé z Ministerstva spravedlnosti, kteří tvrdí, že novou definici nepotřebujeme a že se jedná jen o výmysl aktivistek. V únoru jsme s Johannou říkaly, že už další únor před Sněmovnou mrznout nebudeme. Ale na podzim je nám jasné, že nás to v únoru čeká znovu, protože vládní strany říkají, že nechtějí, aby se náprava definice znásilnění stala tématem prezidentských voleb. Nezbývá nám tedy nic jiného než počkat po volbách. Těší mě ale, že jsme do lobbingového týmu přibraly Kláru Kadár, a tak už jsme na to tři.

Znamená ne ne? Nebo ano ano?

Rok 2023 jsme začali skvělým seminářem, který jsme společně s Podvýborem pro problematiku domácího a sexuálního násilí uspořádali na půdě Sněmovny. Podařilo se nám na něj dostat jako řečníky a řečnice soudce z Anglie, státní zástupkyni z Dánska a výzkumnici zabývající se sexuálním násilím ze Švédska. Všichni tři zastupují země se souhlasnou definicí znásilnění a všichni tři poskytli skvělé argumenty, proč je taková definice důležitá a jak funguje v praxi. Tyto tři lidi také nejde označit za nějaké pomatené aktivisty, kteří nevědí, o čem mluví.

Kdy je skutečně hotovo

Výsledky analýzy odhalily, čeho jsme se obávali. To, že navrhovaná varianta bude horší než námi preferovaná, jsme čekali, ale daleko závažnější bylo, že navrhovaná varianta byla horší než současná definice. Reálně jsme tak byli postaveni do situace, kdy roky naší kampaně mohly vést pouze ke zhoršení stavu. Bylo nám tedy jasné, že tuto variantu nepodpoříme, i když tím riskujeme, že nebude žádná definice. Hrozilo, že se rozjedou rozepře o to, jak má definice znít, strany se nedohodnou a celá věc spadne pod stůl. Naštěstí jsme díky Markétě a Danovi měli i seznam doporučení, co je potřeba v nové definici opravit, a ministerstvo většinu vzalo na vědomí a zapracovalo do finálního návrhu, který šel k projednání vládě.

Dokud nemáte za sebou poslední hlasování, tak si při prosazování nového zákona nemůžete být ničím jistí. Teď, když už máme za sebou hlasování v Poslanecké sněmovně i v Senátu, vím, že v momentě, kdy to šlo na vládu, jsme opravdu měli hotovo. Nakonec to pak proplulo Sněmovnou tak hladce, že jsme už v únoru ani před Sněmovnou mrznout nemuseli. Teď už nám zbývá ta příjemná část, a to uspořádat oslavu a poděkovat všem těm zástupům lidí, co se na kampani Chce to souhlas podíleli.

Na závěr si dovolím jednu reflexi. To, že prošla nová definice znásilnění, je zásluhou spousty lidí a já jsem ráda, že jsme u toho byli. Výše popisuju ty nejdůležitější momenty z našeho pohledu, ale byla spousta dalších, které se už do textu nevešly. Samotná změna zákona však nestačí, pokud se zároveň nezmění myšlení lidí v tom, jak na znásilnění pohlížejí a jak přistupují k obětem. A tady patří díky opravdu nesmírnému množství lidí, kteří o sexuálním násilí mluví, zakládají projekty a iniciativy, které se tématu věnují, a vám všem ostatním, kteří jste třeba jen podepsali naši petici. Tohle není totiž jen systémová změna, ale i společenská.