Všichni chtějí zrušit kojenecké ústavy. Jen čeští poslanci ne

Kristýna je krásná mladá žena, maminka malého Matýska, která nyní s přítelem Tomášem čeká druhé dítě. Žije na Plzeňsku a na první pohled by člověk možná ani nepoznal, že kdysi prošla ústavní péčí. Kristýnu odebrala sociálka biologické matce v kojeneckém věku. „Sousedi zavolali sociálku, že jsem pořád doma brečela a byla jsem tam sama, máma se o mě nestarala,“ shrnuje stručně svůj start do života Kristýna jako jedna z hrdinek nového filmu Lindy Kallistové Jablonské s pracovním názvem Holky z Počátků. Časosběrný projekt už deset let sleduje osudy několika dívek, které vstupují do života po létech ústavní péče. Film je nyní ve fázi střihu, do kin by měl vstoupit na podzim.

Rodina je záchranná síť

Kristýna z Lindina filmu strávila nakonec v nejranějším věku rok a čtvrt v kojeneckém ústavu. Tedy dobu, kdy měla její biologická matka ještě šanci projevit o ni zájem, přijít se za ní podívat. Neudělala to a tak šla Kristýna do adopce. Na prahu puberty se její adoptivní rodiče rozvedli a Kristýně se rozpadl svět. Dávné křivdy se v ní ozvaly, začala rebelovat a chodit za školu, a ve dvanácti šla do diagnostického ústavu do Plzně, po pár dnech doma se vrátila do ústavu – do Počátek. Školu v Počátkách ale nedodělala kvůli útěkům, chytla se špatné party. 

Stále měla pod sebou záchrannou síť své adoptivní rodiny a relativně funkční rodinné zázemí, které řada jiných dětí z ústavů nemá. Díky traumatizaci a ústavní deprivaci v nejranějším věku ale v každodenním životě naráží na řadu překážek. Děti, které projdou ústavní péčí, mají násobně větší sklony k závislostem, kriminalitě, bezdomovectví. Neumí si vytvořit pevné citové vazby ke svému okolí, neumí přistupovat ke svému životu zodpovědně. A hluboko uvnitř mají trauma z toho, že v prvních měsících, často i letech svého života, byly odloženy a nedostaly všechnu tu pozornost, kterou dáváme svým dětem v rodině.

Téma kojeneckých ústavů je pro mě osobní od roku 2016, kdy jsem spolupracovala právě s režisérkou Lindou Jablonskou na televizním dokumentu V nejlepším zájmu dítěte. Film sledoval osudy dvou novorozených dětí, které matky hned po porodu odložily. Jedno putovalo do péče přechodné pěstounky, druhé do kojeneckého ústavu.

Skoro šest let stará zkušenost z natáčení v kojeneckém ústavu s námi tehdy otřásla. Obě s režisérkou jsme v té době byly těhotné, takže nás obhlídky v pokojích plných postýlek se spícími uzlíčky rozjitřily. Děti v kojeneckém ústavu v Mostě, který je dodnes jedním z největších českých kojeňáků, měly spoustu hraček a plyšáků, kolem sebe vesele vymalované stěny a vyškolený personál. Na první pohled to působilo idylicky.

Je logické, že zvláště komunisté, za jejichž dlouholeté vlády nad touto zemí kdysi kojeňáky vznikly, v čele s Aulickou Jírovcovou výrazně bojují za kojenecké ústavy. Aulická je poslankyní za Ústecký kraj, kde je ústavní péče doteď prakticky nereformovaná, pěstounská péče nepodporovaná, leží tu i onen nechvalně proslulý kojeňák v Mostě z našeho filmu. Mezi přední zastánce kojeňáků patří i poslankyně Jana Pastuchová z ANO či klasicky poslanci SPD. Těžko říct, co tyto poslance vede k tomu, aby obhajovali pro dětskou psychiku tak destruující instituce, jakými kojeňáky jsou.

„Ten jasný závěr, který naprosto jednoznačně zní napříč celým světem, je, že ústavní péče v raných letech života dítě poškozuje, poškozuje ho nenávratně a do naší moderní společnosti nepatří,“ vyvrátil názor poslankyně prof. PhDr. et PhDr. Radek Ptáček Ph.D., profesor lékařské psychologie. Aulická Jírovcová je nicméně členkou parlamentního sociálního výboru, který nedoporučil zákon k dalšímu projednávání. Lobby velkých ústavů, kam každý rok plynou miliony ze státního rozpočtu, je příliš silná na to, aby převážily zájmy dětí v nich.

Výsledkem nekompetence či nezájmu politiků o dané téma je, že dlouho očekávaný zákon ustavující zákaz pobytu dětí v ústavech pro děti do jednoho roku (s výhledem i pro děti do tří let) znovu nebyl schválen. Novela zákona, která by ústavní péči definitivně zakázala, jak už to je ve většině ostatních evropských zemí (kojeňáky už krom Česka má jen Bělorusko a Ukrajina), je blokována. Poslanci 7. května odhlasovali, že ji znovu vrací do druhého čtení. Podle zasvěcených teď hrozí, že zákon znovu přijde na pořad jednání někdy v půlce května. Tyto obstrukce ale nadále zpomalují celý proces a s blížícím se koncem volebního období hrozí, že už nebude projednán. Kolik dalších dětí ještě skončí v kojeňácích, než českým poslancům dojde, jak nevratně ústavní péče ničí jejich životy?

Děti, které se po narození místo v ústavu ocitnou v pěstounské péči, jak to je běžné ve většině civilizovaného světa, mají startovní pozici o dost příznivější než ty kojeňákové. Pěstounka je pro ně onou jedinou blízkou osobou, kterou by za normálních okolností byla jejich matka. Chová je, věnuje se jim, reaguje na každý jejich pohled, dotek, úsměv. Tyto děti mohou vyrůstat v bezpečí a péči stejně jako děti v běžných rodinách. Když se pro ně najde vhodný dlouhodobý pěstoun, adoptivní rodina nebo se urovnají poměry v jejich původní rodině, snadno se přesunou z péče přechodné pěstounky do nového domova. Díky péči jediné blízké osoby mají v sobě důvěru ke světu, důvěru, že svět je bezpečné místo, kterou děti z ústavů nemají a ani mít nemůžou. A podle toho se odvíjí i jejich další životní cesta, jako v případě Kristýny z úvodu tohoto článku.

Ztracené roky, ztracené životy

Co s tím? Těžko říct, v Dobrém startu na potřebné systémové změně pracujeme intenzivně už pět let a stejně máme pocit, že jsme se nehnuli z místa. Připravili jsme několik kampaní zaměřených na veřejnost, odborníky i na politiky. Celý loňský rok jsme propagovali pěstounskou péči a vyhledávali nové pěstouny v rámci kampaně Díky pěstounství. 

Organizovali jsme kulaté stoly se zástupci úřadů, připomínkovali legislativu, věnovali se advokační práci. Zapojili jsme známé osobnosti, abychom myšlenky o tom, že dětem je nejlépe v rodině, rozšířili k široké veřejnosti. Návrat dětí do rodin podporuje i 80 odborných organizací, řada medicínských kapacit a malá skupinka poslanců, která potřebný zákon předkládá k projednávání. Kdo další se ještě musí ozvat, aby české děti nemusely vyrůstat v ústavech?

Zastánci kojeňáků tvrdí, že ústavní péče je pro děti to nejlepší – mají tu odborný personál, hračky, zdravotnické zázemí. Lobby kojeneckých ústavů pomíjí a bagatelizuje negativní dopady ústavní péče na psychiku nejmenších děti ve jménu fungování obřích institucí, v nichž péče o jedno dítě vyjde měsíčně na astronomickou částku přesahující 70 tisíc korun, v některých ústavech i částku o další desítky tisíc vyšší. Kdyby se tato částka rozdělila mezi ohrožené rodiny, v nichž jsou často děti do ústavní péče odebírány právě ze sociálních a existenčních důvodů, kdyby se využila na terénní sociální služby a odlehčovací služby pro rodiny dětí s postižením, snadno by každé české dítě mohlo vyrůstat v rodinném prostředí. 

Sociální pracovnice, které v některých krajích včetně Ústeckého jaksi ze zvyku umisťují děti do ústavů, i když tu mají desítky volných předschválených pěstounů, by musely změnit pod tlakem zákona své návyky. Z velkokapacitních kojeňáků by se mohla stát sídla oněch odlehčovacích a terénních služeb. Proč něco tak logického nechápe tahle vláda a tito poslanci? Možná proto, že jsou jim lhostejné i děti z běžných českých rodin, které ztratily rok zavřené v covidovém lockdownu. Proč by je mělo zajímat těch pár desítek dětí, které upírají oči do bílých stropů kojeneckých ústavů? Jisté je, že stejně jako našim dětem ani těm ústavním ztracené dny, týdny, měsíce a často i roky už nikdo nevrátí.