Pět let pro Cimického, věčný respekt obětem, které promluvily. Okolí psychiatra před vším zavíralo oči

Kauzu, která nakonec odkryla letité a systematické překračování lékařských hranic a především dekády trvající zneužívání zranitelnosti Cimického pacientek, odstartovala vlastně náhoda. V roce 2021 se tehdejší prezident Miloš Zeman rozhodl Cimického vyznamenat státním vyznamenáním. Spustilo to nečekanou lavinu.

Bývalé pacientky se začaly ozývat s tím, že byly obětí sexuálního násilí ze strany lékařské celebrity. Výpovědi se v krátkém čase množily a jejich obsah byl vždy podobný: své pacientky Cimický sexuálně obtěžoval, páchal na nich sexuální násilí a za dveřmi své ordinace je vydíral. Dnes již víme, že minimálně čtyři ženy znásilnil. V návaznosti na to dokonce Zemana požádal tehdejší premiér Andrej Babiš, aby vyznamenání neuděloval. Po sílícím mediálním, politickém i společenském tlaku vycouval nakonec sám Cimický. A vyznamenání se rozhodl nepřevzít.

Obětí stále přibývalo a dvě z nich, zpěvačka Jana Fabiánová a moderátorka České televize Martina Vrbová Hynková, dokonce vystoupily na jméno a obličej. Všechna svědectví, jak ta anonymizovaná, tak veřejná, vyžadovala velkou statečnost. Jen díky odhodlání desítek žen neskončil případ pod kobercem a ukázalo se, že Cimický se násilí na ženách dopouštěl celou svou lékařskou kariéru. Vždyť jen počet svědků a svědkyň, kteří se ocitli před soudem, se vyšplhal na poměrně závratné číslo: 85 lidí. Situace byla náročná i proto, že některé z případů byly již dávno promlčeny.

Před šokovanou českou společností tak vyvstal další vzorec systémového násilí na ženách, jehož kořeny jsou mnohem hlubší než samotná osobnost Jana Cimického. To, čeho se třicet let beztrestně dopouštěl na některých svých pacientkách, by se nemohlo odehrát bez mlčení okolí. Myslet si, že za tak dlouhou dobu se nenašel nikdo, kdo by o jeho chování věděl, je naivní. Takoví lidé byli. A ačkoliv se reálného násilí nedopustili, měli by si sáhnout do svědomí. I kvůli nim, jejich odvracení zraku se Cimický nezastavil a desítkám žen způsobil celoživotní traumata.

Zatímco jeho pacientky trpěly, on byl uznávanou kapacitou, slavnou osobností, která na nás promlouvala z titulních stránek novin nebo televizních obrazovek, popularizovala českou psychiatrii a sem tam si napsala nějakou tu druhořadou knihu. V tom je jeho případ podobný všem dalším, lokálním či globálním.

Nikdy v nich nejde jen o osobnost predátora, ale o celý kontext: společenský, politický. Když vidím podobné případy, musím se vždy ptát: copak se za ty roky nenašel ani jeden člověk, který by obětem pomohl a zasadil se o to, aby k predátorskému chování nedocházelo? Aby predátor nebyl tolerovaný, ještě navíc, jedná-li se o veřejně činnou a vlivnou osobnost? Copak se za ta dlouhá léta nenašlo ani pár lidí, kteří by se lidem jako Feri, Cimický, Weinstein nebo P. Diddy postavili do cesty? Proč odhalování takových kauz vždy a všude stojí na odvaze obětí? Proč se tak málokdy najde někdo, kdo jim pomůže?

Kauza Cimického je o to horší, že v ní figurující oběti se v době, kdy se na známého psychiatra obracely, nacházely v různých životních krizích. To míru jejich zranitelnosti samozřejmě násobí. A Cimického chování činí ještě cyničtějším. Sám moc dobře věděl, že k němu přicházejí ženy zoufalé a žádají ho o pomoc. Věděl, v jaké situaci se nacházejí, co u něj hledají. Místo pochopení a léčby však ženy zneužil. Když vše vyplavalo na povrch, bránil se tím, že vždy chtěl léčit pacienta, a pokud to někdo špatně pochopil, tak to bylo jeho profesní selhání. Taktika: dělal jsem, co jsem považoval za dobré, a ženy si to jen špatně vyložily, mu vydržela až k soudu. Naštěstí s ní nebyl úspěšný.

Cimického advokát u soudu uvedl, že „pan doktor“ dále ordinuje a jeho pacienti za ním stojí. Dobře, mají na to plné právo. My ostatní, pro které je rozhodnutí soudu důležité a relevantní, můžeme udělat něco jiného. Postavit se za oběti sexuálního násilí a vzdát jim hold za jejich odhodlání a odvahu. To ony totiž dělají svět spravedlivějším místem.