Utekla za přítelem do války, Ukrajinu už považuje za svůj domov. Příběh Češky rok poté

Začalo to vloni 24. února. Hned po probuzení jsem začala přemýšlet, zda můj ukrajinský partner, který byl právě v Kyjevě, vůbec žije a je v pořádku. Sama si vzpomínám, že jsem se nemohla odtrhnout od televize, počítače a telefonu, studovala jsem informace o invazi a věnovala každou sekundu myšlenkám na to, co se vlastně děje a proč se to vůbec stalo.

Partner mi za pár sekund odepsal, že je v pořádku. Schovává se prý v garáži jedné výškové budovy v Kyjevě spolu s dalšími lidmi. Hlavně že je v pořádku. Asi není divu, že jsem se nemohla soustředit absolutně na nic. Práce mi stála, byla jsem jak paralyzovaná. Partner mě požádal, jestli bych u sebe mohla na jednu noc ubytovat jeho (a teď už i moje) dobré kamarádky. Utíkaly z Ukrajiny přes Prahu do Berlína a po třech dnech na cestě už se potřebovaly opravdu vyspat. Protože jsem v Praze v té době žila, bez debat jsem je k sobě vzala, byl na nich vidět strach a únava.

Od července až do začátku října byl v Kyjevě relativně klid, a tak jsme žili celkem normálně, jako v každé jiné zemi. Nechodila jsem do práce a měla jsem hodně času přemýšlet. Poznávala jsem město. Nevěděla jsem ale, jaký zlom mě ještě v následujících týdnech čeká. Samozřejmě že se celou dobu bojovalo, tudíž panovala různá omezení, například zákaz vycházení. Nepřišlo mi to ale zvláštní, protože předtím byla pandemie a zvykli jsme si na lockdowny a uzávěry.

V říjnu však přišel velký letecký útok na celou Ukrajinu. Až při snídani jsme zjistili, že se něco děje. Můj partner musel odjet do práce a já jsem se šla schovat do krytu. Náhle jste mezi cizími lidmi a nevíte, co se děje. Nebyl moc signál a nemohli jsme se nikomu dovolat, tudíž ani moje rodina, ani můj partner nevěděli, zda jsem v pořádku. Byly to nejdelší hodiny mého života.

Po těchto útocích, které trvaly několik dnů, nám přestala skoro fungovat elektřina. V praxi to znamenalo, že si musíte zvyknout, že už si jen tak ráno kávičku neuvaříte, tedy pokud nemáte plynový sporák, večer se nevykoupete v teplé vodě ani si nenabijete telefony nebo počítače. Venku se taky nesvítí, nefunguje zkrátka skoro nic. Mám dojem, že když žijeme v komfortu, tak si neuvědomujeme, jak rychle o všechno můžeme přijít. Člověk se přizpůsobí docela rychle, prostě si zvyknete chodit venku s čelovkou nebo rozsvícenou baterkou v telefonu. Nosíte u sebe powerbanku a skoro furt šetříte baterii. Nakupujete jídlo tak, aby se nemohlo zkazit. Chodíte pít kávu a drinky do svých oblíbených podniků, které se snaží udržet provoz, ale už to není jako dřív. Sedíte v podniku, kde svítí pouze svícny.

Važme si, prosím, toho, co máme, nic není automatické. Všechno se může z minuty na minutu změnit. Máme všechno, na co si ukážeme. Tady na Ukrajině to tak není. Je tu teď život opravdu omezený. Říká se, že si člověk zvykne na všechno, ale nenechme to zajít tak daleko, aby se z toho stala norma. Život v zemi, kde je válka, mě naučil větší pokoře a méně se bát. Ale také mi vrátil mou životní lásku a nejlepšího přítele. Dal mi domov. A já a dalších několik milionů rodin o svůj domov nechceme přijít.

Obava o blízké je a vždycky bude součástí války. Člověk už se ale tolik nebojí o sebe. Možná to vypadá, že to zlehčuji nebo že nechci žít, ale opravdu to tak je. Já žít chci, ale během války se v člověku probudí ochranitelské pudy. Zároveň si uvědomuji, jak to musí být celou dobu náročné pro mou rodinu. Když jsem odjela na Ukrajinu, muselo to být pro ně opravdu těžké, ale já jsem se tehdy neohlížela zpět a byla možná trochu sobecká. Nicméně tak jako se báli a bojí oni o mě, když na Ukrajině jsem, tak se bojím já o svého partnera.

Jednou jsem se byla podívat na místech, kam dopadly rakety, protože se tomu v podstatě nevyhnete ani při běžné procházce po Kyjevě. Chtělo se mi brečet před univerzitou, na dětském hřišti, pod Kličkovým mostem. Spousta míst, kde jsme každý den chodili, byla najednou zpustošená. Všude vysklená okna, vyvrácené stromy, krátery v zemi i barácích. Vracely se mi vzpomínky z Buči, když jsme se v ní stavili s přítelem cestou do Kyjeva na mé cestě z Prahy. Vlak tam stál skoro hodinu. Nepopsatelný pohled. Přepadl mě pocit naštvání. Ne strachu, ale vzteku.

Dnes si připomínáme smutné výročí ruské invaze na Ukrajinu. Stále se ve mně střádá vztek, asi jako v každém z nás. Už toho bylo dost a já si přeju, aby to skončilo. Aby přestalo Rusko pustošit tak krásnou zemi, jako je Ukrajina. Aby Rusko opustilo můj domov, místo, kde chci vychovávat své děti. Prosím, pomáhejme si. Nevzdáme se. Sláva Ukrajině!