Pribačić: Chtěla jsem ukázat, že existuje možnost uzdravení ženské duše po traumatu

Vy jste významně pomohla zviditelnit téma zkušeností žen a jejich utrpení během války, což je velký krok v kontextu toho, že známe mnoho příběhů válečných veteránů-mužů. Za to vám patří velký dík. O tom, čím si ve válce prošly ženy, se veřejně příliš nemluví. Zejména o tom, jak byly týrány a znásilňovány, přišly o rodinu a vlastní sebeúctu a doteď žijí s  cejchem studu a opovržení ostatními. 

Ano, to je pravda. Ale zastaví to válečná znásilnění, která jsme v našem filmu reflektovaly? Bohužel ne. Znásilňování probíhá právě teď ve světových konfliktech a stejně tak i v mírových situacích. Co jsem vlastně chtěla vidět, ukázat a pochopit, je otázka, zda existuje možnost uzdravení ženské duše po takovém traumatu. Protože mnohé konvenční léčebné programy nepřinášejí výsledky, což je všeobecně známá věc mezi lékaři, vojenskými veliteli, terapeuty i samotnými oběťmi. Zvláště je to vidět na masivním užívání medikamentů. Jak říká naše hrdinka Marija, je v pořádku jít k psychiatrovi: dá ti pilulky, abys moc nepřemýšlela. Ale je to jen jako náplast na ránu, není to lék. 

Prostřednictvím protagonistek našeho filmu jsme viděli, že reálné uzdravení se může opravdu dít. Pokud je to možné u nejhoršího traumatu, které si osobně jako žena dokážu představit, co by to mohlo udělat se všemi ostatními traumatickými událostmi nebo zážitky? Můj dokument Víc než trauma tedy nastoluje další otázku – pokud je možné překonat i horší traumata, proč se o tento léčebný program, který skutečně přináší výsledky, nezajímá establishment? Proč se o něm nepíše ve všech novinách v Chorvatsku i ve světě? Proč ho chorvatská vláda nezpřístupnila i pro další případy v budoucnosti, když v naší zemi máme tisíce žen, které tento program potřebují právě teď? Program je ukončen kvůli nedostatku financí a zájmu lidí, kteří jsou na mocenských pozicích. 

Váš film má na jednu stranu šťastný konec – jsme svědky toho, jaký velký pokrok sledované ženy ve zpracování svých traumat udělaly, zároveň má hořkou pachuť, když se dozvíme, že podpůrný program, který obětem války pomáhal, byl po pěti letech zastaven. Změnilo se něco od té doby? 

Nezměnilo. Ale to neznamená, že se to nestane. Doufejme v to. Aktuálně se terapeuti s pomocí soukromých dárců snaží vybudovat traumacentrum. 

Při sledování filmu jsem si neustále v duchu opakovala, jak je vůbec možné, že tyto ženy, které déle než dvacet let mlčely a nesly si těžké trauma, byly společností tak dlouho ignorovány? Zasáhlo mě, když jedna z aktérek filmu, Durica, prohlásila: „Všichni všechno věděli, ale všechno se ututlalo. Nikdo nechtěl, abychom mluvily.“ 

Myslím, že s tímto konkrétním traumatem je to podobné všude na světě. Vždy se to ignoruje a odkládá, jak jen to dlouho je možné. Má to co do činění s body shamingem a pohledem na ženské tělo a sexualitu, to má velmi negativní konotace, pocházející především z velkých světových náboženství. Souvisí to také s patriarchátem. Ale je v tom ještě něco víc. Podívejte se na muže se stejným traumatem – téměř nikdy nepřiznají, že byli znásilněni. 

Takže na tuto otázku nemám odpověď. Ale je fakt, že snáze řeknete, že máte rakovinu, roztroušenou sklerózu nebo že jste byla postřelena a týrána v rámci konfliktu, než že jste byla znásilněna. Tohle mlčení má také politické důvody. Soudní řízení je pro oběť velmi těžké. Na celém světě je situace stejná – oběť je často obviňována a je zahanbována obhájcem. Navíc u válečného znásilnění neexistují přesné důkazy. Je to hrůza za hrůzou a tyto soudy jsou pro oběť obvykle dalším traumatem. 

Marija chrání svou matku tím, že to neřekne. Ani se s tím nejde svěřit manželovi, jelikož by ho tížilo vědomí, že ji nedokázal ochránit. Sám si prožil válečné trauma. Stejně tak je otázka, jak to říct vlastním dětem, aby je to psychicky nepoznamenalo. Ženy zkrátka chrání své blízké tím, že mlčí. 

Jak jste se se spoluscenáristkou a producentkou snímku Mirtou Puhlovski k podpůrnému programu nazvanému „Jsem mnohem víc než moje trauma“ dostaly? 

Mirta o něm věděla, zatímco já jsem měla sousedku s podobným válečným traumatem, která mě požádala, abych o ní natočila film. Nakonec do tohoto programu nešla, nebyla připravená na změnu, ale já a Mirta jsme u programu zůstaly. 

Ve filmu sledujete jen tři ženy ve skupině. Ostatní před kamerou nechtěly promluvit, nebo to byl nějaký režijní záměr?  

Bylo to spíše režijní rozhodnutí. Ve scénáři jsme s Mirtou původně měly celou skupinu šesti žen. Ale po sto padesáti natočených hodinách se objevily problémy ve střihu – jak ukázat vnitřní proměnu duše? Jak tuto vnitřní změnu ukázat během hodiny a půl? Můžeme to udělat prostřednictvím šesti žen, nebo je to pro diváka příliš mnoho informací? To, že jsme se zaměřily zrovna na Mariju, Katicu a Anu, přirozeně vyplynulo ze situace. Každá z nich byla jiná a měla jiný pohled na terapii a život jako takový. 

Je obdivuhodné, že se tyto ženy i po dlouhých letech mlčení rozhodly terapii vůbec podstoupit, a ještě se u toho nechat natáčet. Zejména když na skupinových sezeních řeší intimní problémy jako stud, body shaming a odsudky okolí, a dlouho jim trvá, než se dokážou před ostatními otevřít a pustit svou hlubokou bolest ven. A najednou tam stojí kamera… Stálo vás to velké přesvědčování? 

Ne, vůbec ne. Nikoho jsme nepřesvědčovali, aby něco dělal. Dokonce jsme si řekli, že jsme tu jen na pozorování, v žádném případě nebudeme bránit jejich terapeutické práci. Takže jsme si ani nepřinesli žádné filmové vybavení, žádná světla, jen jednu ruční kameru a druhou na stativu. Vždy jsme byli přítomni jen tři: kameraman Dario Hacek, Mirta a já.  

Na jednu stranu kvůli tomu snímek ztratil část vizuální krásy, ale na druhou jsme získali realitu, která se ve filmu vidí jen zřídka. Ani dnes bychom to neudělali jinak. Vystupujícím ženám jsme slíbili, že pokud se jim film nebude líbit, nebudeme ho promítat. Dokonce jsme s nimi o tom uzavřeli smlouvu, i když jsme tak nějak věděli, že se jim to líbit bude. Zpětně viděno to bylo docela šílené producentské rozhodnutí – vyhodit do koše pět let práce a peněz, kdyby se jim to nepozdávalo. Hodně nám rovněž pomohlo, že Mirta je lektorkou konstelací a terapeuti, kteří vystupují v našem filmu, ji znají z dřívějška, proto jí věřili. 

Od našich „drahých děvčat“ jsme chtěli získat důvěru a všechny naše výše zmíněné kroky šly tímto směrem. Ony to viděly a cítily. Věděly, že jsme na jejich straně. Nakonec chtěly, aby se film publikoval, a to ze dvou důvodů: aby pomohly a daly naději na uzdravení dalším obětem, ale také aby si prostřednictvím filmu zachovaly vizuální vzpomínku na to, co pro sebe udělaly a co změnilo jejich život k lepšímu. Jsou hrdé na to, že to udělaly samy pro sebe. 

Váš snímek získal cenu diváků na festivalech ZagrebDox a Liburnia Film Festival, zasloužil si i cenu poroty v Bělehradu, na festivalu v Sarajevu jste odcházela s oceněním v oblasti lidských práv. Na Chorvatských filmových dnech jste posbírala další řadu cen. Pomohl takový festivalový úspěch k tomu, aby se o daném tématu více mluvilo? Dokážu si představit, že se vám po projekcích ozvaly další ženy s podobným příběhem… 

Ano, reakce publika mě pohání dál. Zejména to, jak je náš film přijímán, jak se vnímají naše hrdinky, všechno to pochopení, ta ocenění, i ty slzy a potřásání rukou po projekcích. Všechny osobní příběhy, které jsem díky tomu slyšela, je něco, co mě stále nutí věřit v lidstvo. 

Heroine a Heroine.cz je mediální partnerem 58. mezinárodního festivalu populárně-vědeckých filmů AFO, který se koná ve dnech 25. až 30. dubna v Olomouci. 

S redakcí tištěného časopisu se můžete setkat v sobotu 29. dubna od 14 do 16 hodin na parkáně Uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci.