„Kvůli tetování mi nevěří, že jsem lékařka.“ Díky obrázkům na těle mám k lidem blíž, říká psychiatrička
Tetování už je součástí naší kultury. Potetovaná lékařka ale stále u některých lidí vzbuzuje spíše nedůvěru. Psychiatrička a spisovatelka Anna Moricová, která kritiku kvůli tetování zažívá na vlastní kůži, tvrdí, že kérky nevypovídají nic o tom, jaký je člověk uvnitř. Je tetování nová norma, nebo s sebou stále nese stigma?
Nevím, kolik mi bylo, když jsem se poprvé setkala s tetováním. Ale vím, že jsem to okamžitě chtěla taky. Už odmala mě fascinovali lidé, kteří se vymykají. Představa, že by se moje kůže mohla stát plátnem pro vyjádření toho, co cítím, se mi vždycky líbila. Často jsem mívala pocit, že slovy nedokážu věci správně vyjádřit. Co kdybych to ale převedla do obrazové podoby?
A co kdybych to vystavila přímo na sobě?
Vzhledem k tomu, že v České republice potřebujete k pořízení tetování souhlas rodičů, dokud vám není osmnáct, musela jsem si počkat.
Tetování měli jen kriminálníci
Pocházím totiž z tradiční české rodiny. Oba moji rodiče jsou vysokoškoláci, kteří vyrostli v rodinách vysokoškoláků, kde rozhodně nikdo potetovaný nebyl. Moje babička dokonce říká, že potetovaní lidé jsou akorát kriminálníci a jiné „nižší živly“.
Když jsem poprvé doma nadnesla, že bych něco takového chtěla – to mi mohlo být tak čtrnáct –, setkalo se to s velmi negativní odezvou. A to je ještě slabé slovo.
„Pokud něco takového uděláš, nikdo tě nikdy nebude chtít.“
„Nenajdeš si partnera.“
„Nezaměstnají tě.“
„Každý si o tobě automaticky bude myslet, že za nic nestojíš.“
Rozumím tomu, že rodiče měli strach. A vlastně tomu rozumím dodnes. Vím, že doba, ve které vyrůstali, byla jiná. Ještě před třiceti čtyřiceti lety bylo tetování skutečně spojeno s lidmi, kteří měli kriminální minulost. Aspoň většinou.
Ale naše doba je jiná. A i když jsem se to rodičům snažila všemi možnými způsoby vysvětlit, nechápali to.
Když jsem si tedy kolem dvacátého roku života nechala udělat své první tetování, bylo to složité. Bylo to jen pár čar na zápěstí. Pár čar, které pro mě znamenaly strašně moc. Čekala jsem negativní reakci. Ale to, co přišlo, jsem nečekala. Vysvětlovat dokola svým nejbližším, proč je to pro mě tak důležité. Oni nechápali mě. A já jsem nechápala, proč bych se měla neustále obhajovat. Nikomu to přece nedlužím.
Prvních pár čar na zápěstí pro mě znamenalo nejvíc
O svém prvním tetování jsem měla jasno už od svých patnácti let. Malý princ a liška. Moje dvě nejmilovanější literární postavy. Pod nimi nápis: Rien n’est parfait. Což francouzsky znamená: Nic není perfektní. Byla jsem z těch pár čar tak nadšená, že to ani slovy nejde vyjádřit. A zase jsme u toho, emoce, které nejdou popsat slovy, vyjádří obraz.
Říká se, že když si člověk nechá udělat první tetování, nikdy to jen u něj neskončí. A je to pravda. Během následujících jedenácti let jsem si nechala vytetovat dalších devět. Přešla jsem od jednoduchých čar a malých motivů k barevným, velkým obrázkům.
Doba se za ta léta hodně změnila, ale odmítavé reakce na své tetování zažívám pořád. Vím, že se říká, že neexistuje člověk ten, který by se zalíbil lidem všem. Ale tolik negativních zkušeností mě nepřestává udivovat.
Je mi třicet let. Vystudovala jsem vysokou školu (stejně jako všichni v naší rodině). Jsem autorkou blogu z medicínského prostředí, napsala jsem dvě knihy a v současné době pracuji na třetí. Mám partnera. Pracuji jako lékařka. Konkrétně jako psychiatrička. Cože? Potetovaná lékařka? Pro mnoho lidí naprosto nepochopitelná přdedstava.
To vás s „tímhle“ pustili na medicínu?
Nedávno jsem byla nakupovat a pán ve frontě přede mnou mi pochválil, že mám hezké obrázky. A jestli prý jsem tatérka. Řekla jsem mu, že ne, a on dál hádal, co bych tak asi mohla dělat. „Třeba nějakou umělkyni, na to bych vás tipoval.“ Když se dozvěděl, že jsem doktorka, řekl, že to není možné a že nechápe, jak mě takhle mohli pustit na medicínu.
Překvapení. Pustili mě.
Ale studium se samozřejmě neobešlo bez komplikací. Někteří profesoři, zejména starší ročníky, měli potřebu můj vzhled komentovat. „Jak s tímhle chcete pracovat jako doktorka?“ „Vy vlastně chcete být psychiatrička, že? Tak to se asi ztratí mezi těmi blázny. Ha ha.“
Na takové poznámky jsem zvyklá. A zvykla jsem si i na to, že na mě na zkouškách často pohlížejí jako na hloupou. Aniž bych vůbec otevřela pusu. Hlavu si s tím nedělám, ale ta logika je absurdní. Pokud by mi chyběla ruka nebo jsem třeba neměla vlasy, nikdo by nic takového neřekl. Tím jsem si jistá.
Nechali byste se od potetovaného lékaře ošetřit?
Proč je tedy tetování považováno za něco, co je dovoleno komentovat? Proč společnost, která se ráda považuje za moderní a tolerantní, stále odsuzuje lidi na základě vzhledu?
Tetování není cejch. Jako lékařka umím pomáhat
V práci už je oproti škole situace trochu lepší. Lidé, se kterými na psychiatrii přicházím do styku, se dělí v zásadě na dvě skupiny. Jsou lidé, kteří jako by měli pocit, že díky tetování k nim mám blíž. A pak je tu druhá skupina, která je početnější a která se na mě dívá s nedůvěrou. Je zajímavé sledovat, jak se jejich názor postupně mění. Jak zjišťují, že vlastně možná nejsem úplně hloupá, a že jim dokonce můžu pomoct a poradit.
Tetování totiž neurčuje to, jací jste. Stejně jako to neurčuje to, jakou barvu mají vaše oči nebo jestli máte dlouhé vlasy.
Je mi jasné, že vždycky bude někdo, kdo mě za moje tetování odsoudí. Ale přála bych si, aby se většina lidí dokázala dostat do bodu, do kterého dospěli moji rodiče. Nemají tetování rádi, byli by nejradši, kdybych žádné neměla, ale náš vzájemný vztah to nijak neovlivňuje.
Před pár lety jsem četla, že veřejnost nechce potetované doktory nebo právníky. Přišlo mi to hrozně smutné. A také omezené. I když vzhledem k tomu, jakou má tetování historii, to není nepochopitelné.
A možná i právě proto píšu tenhle článek. Tetování není nemoc. Je to příběh. Jenom je beze slov.
