Aktuálně.cz: I chudí rodiče chtějí pro dítě to nejlepší, říká expertka z Bronxu

Odbornice na sociální začleňování Monique Fletcherová je přesvědčená, že pro úspěšné zvládnutí studia je klíčové, aby se do školních aktivit zapojili i rodiče. "Když vzděláváním nejsou nadšení jejich rodiče, je těžké, aby se nadchly děti," vysvětluje svou filozofii. Fletcherová nyní na pozvání nadace Open Society Fund přijela do Česka, aby se podělila o své zkušenosti, které bychom mohli využít při zapojování romských rodičů do vzdělávání jejich dětí. Přečtěte si rozhovor pro Aktuálně.cz.

Proč jste přijela do České republiky?

Abych místní společnost povzbudila k zapojení všech rodičů do vzdělávání dětí. V jižním Bronxu v New Yorku děláme to samé. Součástí toho, co se od našeho projektu očekává, je šíření a sdílení našich zkušeností.

Když se jako člověk zvenčí podíváte na českou společnost, co považujete za její hlavní problém?

Lidé to často myslí dobře, ale nemají strategii. Jde o to, jak to udělat, aby se romské rodiny skutečně cítily zapojené. Hodně se mluví o důvěře. Budování důvěry vyžaduje, aby učitelé dělali věci jinak a aby se rodiče naučili jiným dovednostem, které jim pomohou se ve škole víc zapojit. Součástí toho je odbourání některých jejich obav.

Já sama jsem například měla strach přijet do České republiky. Říkala jsem si, že v tomto prostředí budu hodně odlišná, nikoho tu neznám. Četla jsem o tom, jak se tu přistupuje k romské komunitě. Jako člověk jiné barvy pleti jsem trochu váhala. Ale když jsem si zjistila víc o místní situaci, nemohla jsem si tu příležitost nechat ujít. Teď vidím, že Praha je krásná, místní lidé jsou skvělí. Ale jako lidské bytosti váháme nad vším, co je nové. S tím musíme k jednotlivým komunitám přistupovat a pomoci jim pochopit, že jsou vítané.

Jak přesně rodiče do vzdělání zapojujete?

To je jednoduchá otázka, na kterou je opravdu složitá odpověď. Například velmi dbáme na to, že necháváme samotné rodiče, aby nám řekli, co by jim pomohlo se zapojit. Necháme je plánovat akce. Oni například vybírají jídlo, pití i aktivity tak, aby se cítili dobře. To, co já považují za přívětivé, vy za přívětivé považovat nemusíte. Takže je důležité o tom mluvit.

My máme přímo ve školách rodičovská centra. Rodiče tam chodí a navzájem se poznají. Máme pro ně vzdělávací programy, například lekce angličtiny, hodiny zdravého vaření. Opravdu se snažíme přizpůsobit jejich zájmům a umožnit jim, aby se naučili nové dovednosti a způsoby, jak podporovat vzdělání svých dětí. Vše, co jako profesionálové víme, chceme sdílet i s rodiči.

Můžete dát konkrétní příklad toho, co rodiče přesvědčí, že je vítaný a že jeho názor bude brán v potaz?

V jedné z našich škol máme velkou africkou komunitu. Všimli jsme si, že jejich děti sice chodí každý den do školy, ale rodiče nechodí na rodičovské akce. Věděli jsme, že je to chudá komunita, protože jde o nově příchozí imigranty. Dali jsme dohromady skupinu pěti nebo šesti rodičů a zeptali jsme se jich, co chtějí dělat, co si myslí o vzdělání svých dětí, jak máme vtáhnout více rodičů a na co by africká komunita mohla slyšet. A tito rodiče pak v podstatě naplánovali naši první akci. Nazvali jsme to Oslavme Afriku.

Rodiče přišli do školy, hráli na bubny a tančili, protože to je jejich způsob oslavy. Mluvili o tom, jak se jim škola líbí a jak oceňují vzdělání, které se jejich dětem dostává. Dokonce chtěli, aby se děti mohly vzdělávat i v sobotu. A škola to udělala a přidala pár hodin. Zafungovalo to, rodiče jsou teď plně zapojení, chodí na řadu našich akcí, sami se dál vzdělávají.

Když to popisujete, zní to velmi jednoduše.

A ono to vážně takhle jednoduché je. Ale pro lidi je těžké dát stranou své osobní hodnoty. Když si budu myslet, že bychom neměli jíst toto jídlo, neměli bychom hrát na bubny a tančit, pak to bude složité.

Jak vypadají školy, se kterými pracujete? Jsou tam děti z menšiny namíchané s bělošskými dětmi?

Ne, dětí z bělošské většiny máme asi tři procenta. Máme vysoké procento Latinoameričanů, Afroameričanů, pak Afričanů. Ale je tam hodně bílých učitelů a ředitelů. Toto rozložení se neustále snažíme nějak vybalancovat.

A co vztahy mezi jednotlivými menšinami? Je tam napětí?

Ano, může být. Řekla bych, že afroamerická komunita občas není dost trpělivá, když musíme překládat španělsky mluvícím rodičům. Pracujeme na tom. Na některých školách jsme začali nabízet hodiny španělštiny. Jedna afroamerická matka si velmi hlasitě stěžovala, že neustálé překládání všechno hrozně protahuje. Pak propadla u prvního testu ze španělštiny. Uvědomila si, že naučit se cizí jazyk je velmi těžké.

Proč si myslíte, že je tak důležité rodiče do vzdělání jejich dětí zapojit?

Rodiče jsou ve vzdělávání dětí klíčoví. Jsou to jejich první učitelé. Ve Spojených státech děti, které ve vzdělávacím systému neuspěly, občas páchají zločiny a končí ve vězení. Chceme, aby děti byly pro vzdělání nadšené. A myslím, že když nejsou nadšení jejich rodiče, je těžké aby se nadchly ony. Potřebujeme, aby rodiče povzbuzovali své děti v tom, aby se ve škole snažily.

Když se navíc sami rodiče dovzdělávají, fungují pro děti jako vzor. Děti vidí, že vzdělání je tak důležité, že i jejich rodiče jsou ochotní se dál učit.

Znamená to i to, že rodiče například více pomáhají svým dětem s úkoly?

Ne nutně. Průzkumy ukazují, že to není vždy ten nejlepší postup. Občas je nejlepší strategií naučit je hrát si. Obzvlášť u menších dětí podporujeme učení hrou. Když s nimi jdete do kina, ptejte se jich na otázky, které jim pomohou věci analyzovat a pochopit.

Někteří "naši" rodiče neumí číst, takže pomáhat dětem s úkoly nemohou. Ale jsou věci, které dělat můžou - třeba ujistit se, že jsou úkoly hotové, ptát se, s čím má dítě problém, a povzbudit ho, aby se na to učitele znovu zeptalo. Chceme rodiče podržet v tom, aby mohli podporovat vzdělání svých dětí jakýmkoli způsobem chtějí.

A jaké jsou zatím výsledky projektu?

Zaznamenali jsme velký nárůst zapojení rodičů. První rok jsme měli kolem 25 procent rodičů, kteří chodili na školní akce. K letošnímu dubnu máme 57 procent.

Co děláte v případě, že se setkáte s rodičem, který se zkrátka zapojit nechce?

Víte, nemyslím si, že bych potkala rodiče, který by se nechtěl zapojit. Spíš jsem potkala takové, kteří se zapojit chtěli, ale školy jim to neumožnily. Potom ani ti rodiče nemají zájem, protože jsou k nim lidé hrubí, lhostejní a neváží si jich.

Je třeba pochopit, že i chudí lidé chtějí pro své děti to nejlepší. Dokud to nepochopíme, tak budeme lidi od škol odhánět. Mají rodiče vždy tu nejlepší strategii? Možná ne. Proto máme různé způsoby učení a různé cesty, jak děti podpořit.

Takže obtížnější je přesvědčit školy, aby rodiče zapojily?

Ano, to je bohužel největší výzva, dostat školu na naši stranu. Školy si občas neuvědomují, že to, co dělají, lidi odhání. U nás v jižním Bronxu je velká španělsky mluvící komunita. Když nikdo z učitelského sboru španělsky nemluví, rodiče to odradí. Často učitelé sedí za stolem, když se s rodiči setkají. To nepůsobí moc přívětivě.

O některých způsobech chování ani nepřemýšlíme. V řadě neziskovek a škol v Americe převažuje bělošská kultura. To není kultura všech. Musíme si být vědomi toho, že v profesionálním prostředí děláme mnoho věcí z pohledu bělochů. Ne vždy myslíme i na Romy, Afroameričany, Latinoameričany. Musíme navzájem porozumět svým kulturám, abychom dokázali ty druhé vtáhnout. Je třeba, aby se školy vymanily ze své vševědoucí mentality a posunuly se na úroveň, kdy se budou ony učit od rodičů a rodiče pak od nich. Musí to být výměna. Když to jde jen jedním směrem, o výměnu nejde.

Jak tedy přesvědčujete učitele a ředitele škol, aby do toho šli s vámi?

Začínáme s lidmi, kteří jsou takzvanými časnými osvojiteli. S těmi, kteří jsou už dopředu našimi spojenci. Sedneme si s nimi, plánujeme akce, které chtějí s rodiči podniknout, a pak je uspořádáme. Ani jednou se nám nestalo, že by některá z těchto akcí dopadla špatně. Všichni vždycky říkají, jak to bylo skvělé a že to musíme zopakovat. A jejich sousedé pak říkají: co to děláte, já chci taky. Je to nakažlivé. Někteří ředitelé to chápou a jdou do toho s námi. Možná nemají nejlepší přístup, ale pomůžeme jim. Jiní ředitelé mají zpoždění, ale když vidí množství rodičů, kteří přijdou, uvědomí si, že je to to pravé, a najdou si způsob, jak to podpořit. Obzvlášť když se pro to nadchnou jejich učitelé.

Ti často přemýšlí velmi kreativně, ale nedovedou to převést do praxe, protože se musí držet osnov. My jim dáme příležitost. Pro rodiče a děti třeba pořádáme akci, na níž se staví domečky z perníku, což se v Americe dělá kolem Vánoc. Na konci té akce pak mluvíme o tom, jak je pro děti důležité, aby chodily do školy každý den. Neříkáme rodičům: musíte děti denně vodit do školy. Vezmeme počet dní, které děti zameškaly, a vynásobíme to počtem hodin za den. To se rovná celkovému počtu zameškaných hodin. Ta konverzace je potom úplně jiná, je méně o dodržování pravidel, a více ve smyslu: chceme pro tohoto studenta to nejlepší, pojďme na tom společně zapracovat.

Rodiče pak často vytřeští oči a spadne jim brada, mají spoustu otázek. Ještě nikdy s nimi nikdo takovým způsobem o docházce nemluvil. Vždycky to bylo o dodržování pravidel - poslali jste omluvenku, potvrzení od lékaře? Ale nejde o omluvenky, jde o ten čas, který děti zameškaly. Rodičům také říkáme, že docházka je jedním z nejlepších ukazatelů toho, jestli dítě školu dokončí nebo ne. Víc než to, zda třeba zvládá angličtinu. Rodiče tím dostanou příležitost změnit své chování. Ale neuslyší to, kdy se s nimi nemluví s respektem.

Tohle všechno se odehrává přímo ve škole, nebo za rodiči chodíte i domů, abyste je přesvědčili?

Ne, to se všechno děje ve školách. Máme tam rodičovská centra. Většinou jde o třídu, která je vyhrazena rodičům. Děláme tam přednášky, máme tam kávu, gauč, je to velmi přívětivé prostředí. Povzbuzujeme rodiče, aby nám pomohli třídy zařídit. Vybírají fotky, které dáme na zeď. Často jsou na nich oni sami. Ten prostor pak opravdu patří jim, ne škole. Rozložení sil se posune. Ne že by rodiče chtěli všechnu moc, ale chtějí úctu.

Polovina českých Romů žije v ghettech. A je problémem, že neposílají děti do školy. Jak se s tím vypořádat, když rodiny žijí na okraji? Jak byste je přitáhla do školy?

Začala bych tím, proč to tak je. Víte, proč neposílají děti do školy?

Někteří možná vzdělání nepovažují za až tak důležité.

Tohle říkají oni sami, nebo si to myslíme my? O tom je třeba přemýšlet. Třeba je problémem doprava, možná nemají pocit, že si jich společnost váží, tak chtějí ochránit děti před šikanou. Může to mít spoustu důvodů. Musíme se sami zamyslet nad tím, čím je brzdíme v nadšení pro vzdělání. Kdybych měla dítě, které brečí, že nechce do školy, protože mu třeba jeho učitel nebo spolužáci řekli něco znevažujícího, tak bych také možná řekla: ano, zůstaň doma. Ale to neznamená, že si takový rodič vzdělání neváží. Znamená to, že je jeho dítě šikanované.

Vždycky je jednodušší to hodit na druhé než podívat se na sebe a přemýšlet o tom, co říkám a v jakém kontextu. Tohle není poprvé, co slyším, že rodičům na vzdělání nezáleží, ale já namítám, že bychom měli zjistit pravdu. Dokud to neuděláme, měli bychom změnit způsob vyjadřování.

Česká společnost by se měla ptát a shromáždit potřebné informace. Pokud je nemáte, je třeba vymyslet způsob, jak je získat. Je možné začít v komunitách, zařídit, aby se lidé cítili vítaní a mohli své pocity sdílet. A tyto průzkumy mohly být vedeny samotnými rodiči. Obzvlášť, když tu existuje takové napětí. Možná by pomohlo povolat romské lídry.

V Česku se často děje to, že se pro romské děti vytváří oddělené třídy nebo dokonce i školy, v nichž je úroveň vzdělání nižší. Co se s tím dá dělat?

I Afroameričané byli umisťováni do oddělených škol. Pak jsme byli integrováni, ale nebyl to jednoduchý proces. Provázelo ho násilí a odpor. Takže nevím, jestli má Amerika ten nejlepší recept, jak to udělat, ale je třeba to udělat. Co bych vám poradila, je vést o tom dialog s Romy. Co si o tom myslí, co navrhují. Přijde mi, že jejich hlas v tomto dialogu není slyšet.

Ředitelé se často brání, že s dělením na romské a neromské třídy či školy nemohou nic dělat, protože když někde romské děti převažují, rodiče z většinové společnosti začnou své děti přesouvat jinam. Jak se to dá řešit?

Na to nemám odpověď. Podobné věci vidíme i v Americe. Někteří lidé nechtějí být blízko lidem jiné rasy. Nevím, jestli je úkolem vlády, aby se všichni cítili komfortně, ale rozhodně by měla podpořit rovnost. Když rodiče z převážně romských škol utíkají, je to jejich problém. Pokud věříme v inkluzivní vzdělávání, tak se ho musíme držet i bez nich. Někteří odejdou, ale jiní zůstanou. Zkusí to. Je potřeba začít se školami, které jsou připravené. A využít je jako vzor pro další školy. Jsem zastáncem toho brát to po malých částech.

Problémem ale nemusí být vždy to, že bílí rodiče nechtějí, aby jejich děti seděly v jedné třídě s Romy, ale vadí jim, že učitelé kvůli romským dětem snižují úroveň výuky.

Školy by pak měly zajistit, aby učitelé byli vyškolení a připravení. Může trvat i několik let, než dojde k integraci. V naší komunitě se často děje to, že učitelé předpokládají, že dítě není dost chytré, a proto látku zjednoduší. To je škodlivé a většinou to neodpovídá skutečnému stavu. Děti se přizpůsobí úrovni očekávání. Když je nízká, budou nižší i výsledky.

Česko je také kritizováno za to, že romské děti jsou často označeny za lehce mentálně postižené a končí ve speciálních školách. Je to něco, s čím jste se v Americe také potýkali?

Myslím, že u nás spousta dětí končí ve speciálních vzdělávacích programech a často je to proto, že učitelé nevěří v jejich schopnosti. Zjednoduší látku, předpokládají, že dítě potřebuje všemožnou pomoc. Některé děti možná ano, ale existuje spousta strategií, které je možné využít, než děti začneme nálepkovat. Jakmile to uděláme, tak jim nálepka zůstane navždycky. Může jim to uškodit a omezovat to, kolik se toho mohou naučit a naučí. Vytvoří se společenská norma, po těchto nedostatečně vzdělaných lidech přijde další generace, která má stejný problém. Abychom to prolomili, musíme věřit, že se děti dokážou vzdělat.

Také je otázka, na základě čeho děti třídíme, jak vypadají ty testy. Dřív jsem pracovala ve vzdělávacím programu pro malé děti. Při jednom z hodnocení se dítěti na obrázku ukázal malý talířek pod šálkem. Dítě řeklo, že je to malý talířek, ale správné slovo je podšálek. Ale to je slovo, které používají elity. Kteří romští rodiče mají podšálky? To pak není fér, není to rovný přístup. Jde o kulturu z pohledu bělochů převedenou na jiné lidi. Takže rozhodně kritizuji, když jsou děti nucené chodit do speciálních škol. Je to jako uříznout jim nohy. Jak daleko a jak rychle pak mohou doběhnout?

Od příštího školního roku bude v Česku povinný poslední ročník školky. Myslíte si, že to pomůže?

Rozhodně. Být připravený na školu je důležité. Čím víc budou moci děti začínat na stejné startovní čáře, tím lépe. Je dobře, že do školky budou chodit i děti z ghett.

Dosahují děti ve vašem projektu lepších studijních výsledků?

To zatím nemůžeme přesně říct. K vyhodnocení dojde na konci projektu. Ale vidíme, že některé děti, které byly velmi tiché a plaché, jsou mnohem víc slyšet. Obzvlášť v africké komunitě. Tyto děti zažily šikanu, protože byly jiné. Teď jsou mnohem víc hrdé na to, že jsou z Afriky. Chodí za učiteli, ptají se jich, objímají je.

Váš projekt je dlouhodobý a ještě není u konce. Zažíváte ale už v jeho průběhu momenty, kdy si říkáte: ano, funguje to?

Často při prezentacích ukazuji fotku ředitelky školy, která objímá africkou matku. Je to muslimka, celá zahalená, objímá ředitelku, kolem je spousta dětí. Je to kouzelný moment. Ředitelka ji bere jako partnera. A obě ukazují dětem, že jim na sobě navzájem záleží, a že stejně tak jim bude záležet na nich. Konkrétně tato maminka se zapojuje do všeho, je skvělá. Přitom dřív, když jsme dělali akci Oslavme Afriku, tak se sice ukázala, ale moc nemluvila, neprojevovala se.

Jaké jsou vaše kořeny? Musela jste se potýkat s předsudky a diskriminací?

Rozhodně. Žiju v Americe. To je můj život. Ale klidně položte tuhle otázku i Romovi. Svět dovede být opravdu nepříjemným místem pro lidi, kteří jsou jiní.

Měla jsem spíš na mysli přímo diskriminaci ve vzdělávání.

Když jsem byla druhačka, chodila jsem do smíšené druhé a třetí třídy. A protože jsem byla zvědavá chytrolínka, poslouchala jsem látku jak pro druháky, tak pro třeťáky. Když jsem nastoupila do třetí třídy, už jsem všechno věděla. Moje učitelka chtěla, abych prošla testem k zařazení do programu pro talentované děti. V tom testu jsem dosáhla velmi vysokého skóre, ale ředitel řekl: Nevím, jestli se to pro Monique hodí.

Moji rodiče se samozřejmě ozvali a zatlačili. I když já sama jsem tehdy říkala, že tam nechci být s lidmi, kteří mě tam nechtějí. Ale rodiče viděli v mém vzdělání hodnotu a věděli, jak důležité pro mě bude, i když to bude složité. I učitelé napřed zpochybňovali, zda mám být ve třídě pro talentované. Ale přestali, když jsem odevzdala první školní práci. To bylo poprvé, co jsem byla svědkem diskriminace v americkém vzdělávacím systému. Tomuhle budou děti nejspíš muset čelit vždycky, ale myslím, že je zodpovědností systému to napravit.

Kdy a proč jste se rozhodla, že je potřeba pomoci komunitám v jižním Bronxu i jinde?

Věřím, že vzdělání v Americe je pro naši generaci obdobou hnutí za lidská práva. Byla jsem vychována rodiči, kteří nás učili, že pokud nejste součástí řešení, jste součástí problému. Já chci být součástí řešení. Proto jsem přijela i sem.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.