Doporučujeme: Jak přelstít svůj mozek a učit se efektivně a účinně

Daniel T. Willingham se po získání doktorátu z kognitivní psychologie na Harvardu dlouhodobě věnoval výzkumu paměti. Jak sám ale říká, jeho práce bylo hodně technická a odtržená od reality. „Zkoumal jsem sice, jak se lidé učí, ale nepomáhal jsem jim, aby se učili lépe,” vzpomíná. To se změnilo s pozvánkou na konferenci pro učitele, kam přijal pozvání prezentovat závěry svého výzkumu. Obavy z toho, že pěti stům pedagogům nebude mít ve své přednášce co nabídnout, byly tak velké, že požádal svou ženu, která ho na konferenci doprovázela, aby se jeho přednášky vůbec neúčastnila. K jeho velkému překvapení však učitelé o jeho poznatky zájem měli, a nejen to. Vědce překvapilo, že většinu z toho, co považoval za základní informace o fungování paměti a učení, značná část učitelů vůbec neznala. A to navzdory tomu, že jejich práce spočívá především v tom někoho něco naučit.

Daniel T. Willingham následně přehodil výhybku své univerzitní kariéry a začal se ve svých článcích a knihách věnovat tomu, jak to, co víme z výzkumu o fungování mysli, překládat do každodenní reality školních lavic. Jeho kniha Proč žáci nemají rádi školu? z roku 2010, která pro učitele srozumitelně popisuje, jak funguje učící se mozek a co ve třídě dělat pro prohloubení učení a zkvalitnění výuky, se v anglosaských zemích stala bestsellerem. Mimochodem momentálně vychází v češtině a rozhodně stojí za přečtení. 

Letos v lednu vyšla další Willinghamova kniha s názvem Outsmart Your Brain. Why Learning is Hard and How You Can Make it Easy (Přelstěte svůj mozek: Proč je učení náročné a jak se učit efektivněji). V ní se snaží vysvětlit, jak se efektivně a účinně učit, přímo studentům. Vysvětluje něco, co v teorii dává velký smysl, ale v praxi se to jaksi zasekává. „Když se děti v první třídě začnou učit abecedu, neočekáváme, že se ji naučí samy. Je to práce učitele,” popisuje v článku pro New York Times. „Ale jak děti rostou, bereme za samozřejmé, že se věci naučí samy. Je běžné od středoškoláků očekávat samostatné čtení složitých knih, pochopení látky z výuky, rozvrhování práce i zvládání stresu,” dodává. Nikdo je to ale nenaučil a výsledek je podle autora jednoduchý: žáci a studenti se neumí učit. Jako profesor na univerzitě to sledoval i u svých čerstvě dospělých studentů.

Willinghamova teze je jednoduchá: aby se byli studenti schopni naučit něco sami, potřebují se to nejdříve naučit. Potřebují, aby je to někdo naučil. Potud to celkem dává smysl. Ostatně v našem českém rámcovém vzdělávacím programu pro základní školy máme jako jednu z dovedností popsanou kompetenci k učení. Zaseknutí přichází ve chvíli, kdy žák nebo student sedí ve třídě nebo doma nad učebnicí. Co má přesně dělat, aby si z výuky co nejvíce odnesl nebo se dobře připravil na test? Tady často tápou nejen studenti, ale i učitelé a rodiče. Není neobvyklé, že se studenti pak uchýlí ke zcela neefektivním způsobům, jak se něco naučit. Třeba si učivo čtou pořád dokola od začátku do konce.

„Zaujalo mě, jak podivně paměť funguje,” píše Daniel T. Willingham v úvodu knihy. „Patrně si bez námahy vzpomeneme, zda je princ Harry ženatý, kdo hrál Forresta Gumpa ve filmu nebo co proč Harvey Weinstein skončil ve vězení, ale dost možná si nevybavíme, co je napsané na dolarové bankovce, přestože jsme ji měli tolikrát v ruce,” pokračuje v popisu toho, jak si paměť na první pohled nepředvídatelně vybírá, co si zapamatuje. A právě v duchu podivného fungování naší paměti jsou i některá autorova doporučení na první pohled, no... podivná. Přinejmenším znějí neintuitivně nebo – jak americký vědec píše – jeho studentům v začátcích studia, když je poprvé zkouší, připadají neefektivní. 

„Při studiu máme tendenci soustředit se na to, co nám jde snadno, jako je například podtrhávání zvýrazňovačem a opakované čtení toho, co se chceme naučit. Tyto postupy ale poskytují pouze iluzi zvládnutí látky,” varuje. To, že se studentům tyto strategie zdají užitečné a funkční je způsobeno tím, že při každém dalším čtení je jim text povědomější. V tu chvíli mají dojem, že látce rozumí. Náraz přijde většinou o pár dní později, kdy si možná pamatují, že „na stránce dole vlevo” si něco podtrhli, ale už si nevybaví co. „Nejde ale jen o to si věci zapamatovat, znalost není totéž co porozumění,” dodává. 

Jednotlivé kapitoly v Outsmart Your Brain nabízí srozumitelné a konkrétní strategie a zároveň vysvětlují, proč tradiční studijní postupy nefungují. Čtenář v knize nalezne o výzkum opřená doporučení, jak si dělat zápisky a pracovat s nimi, jak číst a porozumět složitým textům, jak se učit na zkoušky a nepodlehnout chronickému odkládání, jak během testu postupovat a udržet nervozitu na uzdě, aby nedocházelo ke zbytečným chybám, i to, jak se poučit z nezdarů a pěstovat sebedůvěru, že výzvy studia dokáže zvládnout.

Daniel T. Willingham na 336 stranách nabízí srozumitelná a praktická doporučení, která, byť se mohou zdát neintuitivní nebo na první pohled divná, v dlouhodobém měřítku přinášejí výsledky v podobě většího zapamatování a především většího porozumění. Knihu lze doporučit každému studentovi, který se chystá na střední nebo vysokou školu. Stejně cenná je ale i pro učitele základních, středních a vysokých škol, kteří během čtení mohou přemýšlet nad vlastní výukou a způsoby, jak vlastní žáky a studenty vedou k efektivnímu učení se učit. Protože jak zmiňuje Willingham v článku pro New York Times: „Většina lidí doufá, že škola bude podporovat děti v celoživotním učení, což znamená, že by učitelé měli žákům ukázat, jak se efektivně učit. To je nepravděpodobné, dokud tyto znalosti nebudou mít oni sami.”

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.