Kanadská učitelka umění: Tvorba nám pomáhá vyrovnat se i s těžkými věcmi

Jako malá jsem trpěla strachem ze selhání a styděla se tvořit. Jednou z prvních uměleckých zkušeností pro mě byla malba koní na farmě mého bratrance v jižním Ontariu, kde jsem vyrostla. Milovala jsem koně a chtěla je namalovat. Můj bratranec mě velmi povzbuzoval. To byl svým způsobem úvod k mému porozumění, jak zpětná vazba a ocenění tvoří nedílnou součást celého konceptu umění. Právě na dynamický vztah díla, jeho tvůrce a diváka jsem později jako učitelka své studenty často upozorňovala. 

Díky výuce jsem získala důvěru, že to zvládnu

Začínala jsem jako učitelka němčiny. Coby dítě poválečných emigrantů jsem vyrostla v německy mluvící rodině. Tehdy ale v Torontu nebyla práce, což naši rodinu přivedlo do Spojených států a mě k učení na jedné montessori škole. Jejich porozumění vztahu mezi dítětem, respektem a představivostí mi bylo velmi blízké. Po návratu do Kanady jsem učila v klasické škole. I ve svých jazykových hodinách jsem s dětmi často kreslila a to pomohlo mému rozhodnutí získat kvalifikaci učitelky umění. Díky výuce jsem získala důvěru, že to zvládnu. Tento krok se pro mou vlastní tvorbu ukázal jako zásadní. Na kvalifikačním kurzu jsem se seznámila s metodou automatického kreslení od Michele Cassou a rozdílem mezi produktem a procesem. Dětská tvorba ve studiu experimentálního malování se stala inspirací této metody a pro mě byla odrazovým můstkem k mé vlastní tvorbě. 

Začala jsem s výukou umění a byla to ohromná zábava. Práce rukama stejně jako vše ostatní jsou prostředky sebevyjádření.   

Jak můžeme odpovědět?

Jeden z velkých projektů, na kterém jsme se studenty pracovali, se týkal novinových článků o rezidenčních školách. Opravdu děsivá historie. Ty děti byly sexuálně, psychicky i duchovně zneužívané. Šlo o genocidu. V jedné ze škol měli dokonce atrapu elektrického křesla, která měla děti naučit disciplíně. Přemýšlela jsem, co můžeme s těmi články udělat? Jak na ně můžeme odpovědět? Rozhodli jsme se je přetvořit. Někteří studenti text začernili a vytvořili koláže z částí, kde byla aspoň nějaká naděje. Jiní text zformovali z vět, z nichž vypustili některá slova, a dali tak vzniknout novému sdělení se silným dopadem. Jejich dílo reflektovalo, jak by si příběh přáli vidět oni. Někteří jej naopak nechali ve svém díle odhalený na kost. To byl jejich způsob, jak se s těmi událostmi vyrovnat. 

Jindy jsme pozvali do hodin indiánského umělce, který dětem představil tradiční techniky přírodní malby a zahrnul i tradiční učení. Do té doby, obzvláště na základních školách, byla indiánská kultura považována za méněcennou. Lidé mé generace své indiánské předky tajili. To se tehdy změnilo a lidé byli podporováni v přijetí svého kulturního dědictví. Byla to tehdy nádherná doba. Šlo hlavně o vytvoření prostoru a jak v něm prostřednictvím materiálu a diskuze může vznikat umění s dopadem.

Když učení baví učitele, baví i studenty

Snažila jsem se, aby učení bavilo mě samotnou. Potom to mohla být zábava i pro studenty. Zapojovali jsme se do společenského dění, vytvářeli nástěnné malby na téma duševního zdraví, účastnili se akcí organizace Amnesty International, psali dopisy politikům. Během února, což je měsíc černé historie, jsme se podíleli na souvisejících aktivitách i přesto, že jsme byli převážně „bílá“ škola. 

Ve vyšších třídách si studenti místo suchého výkladu oblékli kostýmy a fotili se v dobových pózách, třeba u přelévání mléka. Nebo jsme s plastovými nádobami od mléka hráli šachy s námětem životního prostředí. Na jedné straně byli znečišťovatelé s továrnami, na druhé ochránci. Celkově pro mne bylo vždy důležité navázat se studenty vztah, ve kterém se budou cítit bezpečně a budou se v něm učit novým věcem.

Drahocenné emirátské dcery

Po odchodu do penze jsem začala učit jen jako zaskakující učitelka na suplování, ale spousta mladších lidí potřebovala tu práci víc, a my se proto rozhodli odejít do Abu Dhabi. Není lehké shrnout mou tamní zkušenost. Učila jsem angličtinu na dívčí škole a začátky byly velmi náročné, protože beduínská kultura je primárně ústní a s tím se pojí mnohé tendence. Časem jsme se ale dobraly k tomu, že poslouchání a mluvení se v hodině neodehrává současně.

Studentky byly v porovnání se západními standardy jistým způsobem velmi rozpustilé a nezbedné. Kulturní emirátský standard je považoval za drahocenné dcery a vina nikdy nebyla na jejich straně. Při jedné hodině jsem našla ve skříni spící studentku! „Paní učitelko, paní učitelko, zavřete ty dveře!“ volala na mě.

Učila jsem angličtinu, ale snažila jsem se do výuky co nejvíce zapojit i umění a řemesla. Měla jsem malý fotografický kroužek a také jsem vyučovala fotografii v hodinách světového náboženství a umění. Ty mladé ženy byly vynikajícími fotografkami se špičkovou technologií. Protože dívky nemohly fotografovat své tváře, to bylo absolutně zakázáno, fotily děti, ruce svých babiček, tradiční prvky své kultury – sokoly, velbloudy a podobně. Umění je jazyk, který spojuje.

Zaujalo mě, jak se v jejich interakci projevovaly kmenové kořeny, neuvěřitelně totiž spolupracovaly ve skupině. Když jsem něco vysvětlovala kolektivu, musela jsem dbát především na to, aby sdělení pochopila vedoucí skupiny, protože ta poté informaci předala ostatním. Byla to ženská kultura, staraly se jedna o druhou. Velmi důležitý byl přitom respekt. A láska. Studentky mi jí tolik projevovaly! Objímaly mě, paní učitelko, paní učitelko, já vás mám tak ráda!  

Cítila jsem se velmi milovaná a ceněná a to mě motivovalo k ještě kreativnějším hodinám. Učitele motivuje uznání, které dále šíří jako pozitivitu. Taková byla moje zkušenost v Abu Dhabi. Dodnes jsem na instagramu v kontaktu s mnohými svými studentkami a jejich matkami.

Zpráva v lahvi a dopisy do minulosti 

Po návratu do Kanady, do Halifaxu v Novém Skotsku, jsem opět začala učit na záskok. Jedním z mých projektů bylo, že jsem se s dětmi rozhodla uspořádat výstavu s názvem Zpráva v lahvi, která měla připomenout, že v roce 1792 odplulo z Halifaxu 15 lodí s téměř 1200 osvobozenými černými otroky do Sierra Leone, což byla největší výprava lidí afrického původu zpět do Afriky. 

Mladší děti vyrobily lodě, starší vytvořily nádherné nápisy na lahve. Později jsme oslovili s myšlenkou dopisů studenty z celého Nového Skotska, aby lidem z lodí napsali, co cítili, a co se od té doby změnilo. Z vernisáže výstavy se stala veliká událost a její čtení dopisu odvysílala televize. Výstavu potom přebralo i námořní muzeum a centra černé kultury. Je to projekt, který se neustále rozrůstá. 

K letošnímu 230. výročí odplutí lodí jsme uspořádali speciální akci, kde přečetli své dopisy i tři studenti. Jejich slova byla upřímná. „Mnohé se změnilo, ale jako mladý černý muž stále nerozumím tomu, proč se musím bát vyjít na ulici,“ napsal jeden z nich. „Moc dobře ti rozumím,“ četl student, který přišel do Kanady jako uprchlík. „Můj otec chtěl, abychom sem odjeli. Chybí mi přátelé. Nevěděl jsem, jaké to tady bude, a není to lehké. Ani ty jsi to nevěděl, ani pro tebe to nebylo lehké.“ Mezi studenty a lidmi, kterým dopisy psali, vznikly velmi osobní, srdeční vazby. A to je jeden z důvodů, co mě k takovým projektům motivuje. 

Je to na nás, dospělých. Učíme děti, že se nemají bít a vzájemně šikanovat, ale jakmile vykročí ven, každý má svou vlastní zbraň. Spojení vycházející ze srdce, kultura lásky, spolupráce a respekt k minulosti jsou těmi prostředky, které můžeme ve výuce používat. Není lehké mluvit o genocidě, otroctví a rasismu, přirozeně se od těchto věcí chceme distancovat, ale na zavírání očí už není čas.

Pokud bych měla něco vzkázat svým kolegům-učitelům, tak by to bylo následující: Najděte si mentory, lidi, kteří vás inspirují, a spolupracujte, protože je úžasné, co může vzniknout společnými silami. Spolupráce je klíč. Není to o kritice, co je lepší, co horší, jen o účasti v umění a zkoušení nových věcí. To je zdravá cesta současným světem a pro každého bude vypadat jinak. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.